Kroky osudu

10. června 2015 v 5:02 | K. |  Myšlenkové návraty
A tak se zrodil další přehnaně emotivní článek. Pro mě osobně nejcitlivější a nejbolestnější, jaký jsem kdy napsala. Ještě jsem ani neklikla na tlačítko "Hned zveřejnit" a přesto si už připadám jako nahá. Stejně se vám chci ale svěřit se svým největším tajemstvím, o kterém až dosud věděla jen hrstka vyvolených.

KROKY ZLA


"Nechoď sem. Prosím, nechoď sem," říkala jsem si v duchu doufajíc, že pokud existuje nějaká vyšší nadpozemská síla, snad moje prosby vyslyší. Třeba se nade mnou smiluje a vyjímečně ho nenechá vejít za dveře. Obklopená horkou vodou, s mokrými vlasy spadajícími na ramena a záda jsem vdechovala páru s mýdlovou vůní a tak jako pokaždé jsem si nepřála nic jiného, než užít si svou koupel sama bez nezvaného hosta.

Prosbu o to, abychom ke dveřím koupelny pořídili zámek s klíčem, jsem vznášela v průběhu celého svého dospívání již od chvíle, kdy se zde objevil poprvé. Vždy mi bylo řečeno, že to je zbytečné. Ostatní přece dobře poznají, když je někdo uvnitř a určitě tam nepůjdou. Proč se tedy stávalo tak často, že když jsem se tu nacházela já, on vešel jakoby nic?

"To stihnu, v pohodě. To stihnu," říkala jsem si a s nervy pracujícími na plné obrátky jsem se svůj "očistný rituál" snažila provést co nejrychleji. Chodil velmi potichu. Bylo vždy velmi snadné jeho kroky přeslechnout. Za ty roky, co jsem s ním žila pod jednou střechou, jsem se je ale i přesto naučila vnímat a rozeznávat. Jak by taky ne. Slýchala jsem je od malička velmi často.

Když se blížil k dětskému pokoji, který jsem sdílela s mladším bratrem, zatímco jsem si uvnitř sama hrála. Když jsem najednou slyšela, jak se zavřely vchodové dveře domu a on se potom vydal k plechovému přístřešku, pod kterým parkoval své auto, a pod kterým jsem se jako dítě tak ráda schovávala. Nebo jako teď, když jsem naprosto bezbraně seděla ve vaně úplně nahá a vyděšená k smrti. I to největší ticho může být ohlušující. Nikdy mi nic nedokázalo podráždit ušní bubínky víc než tyto téměř neslyšitelné kroky. Kroky výsměchu. Kroky zla.


Za matnou skleněnou výplní dveří se objevil stín. Ten, který na mě vždy působil téměř démonicky. Nyní už jsem jen rezignovaně sledovala, jak se klika pohybuje směrem dolů.

Dveře se otevřely a vysoká štíhlá postava oblečená ve flanelové košili zastrkané do jeansů z osmdesátých let vstoupila dovnitř. Pod vrásčitým čelem obklopeným tmavými kudrlinami místy s šedinami poukazujícími na jeho věk mi dával na odiv svůj zákeřný pohled a se rty roztáhlými do oplzého úsměvu, které se skrývaly za hustým plnovousem, přistoupil k umyvadlu, zatímco jsem se s pažemi omotanými kolem svých nohou a s koleny přitisklými pevně k bradě bezmocně snažila zakrýt co možná největší část svého těla. Sklopila jsem hlavu, sledovala téměř neexistující pohyb vody pod sebou a čekala, až to peklo skončí a on zase odejde.

Pomalu otočil kohoutkem, ještě pomaleji si na ruce nanesl mýdlo a následně je dlouho nechával omýt pod tekoucí vodou. Nedívala jsem se mu do tváře, ale přesto jsem jeho pohled i ten příšerně zlý úsměv cítila, jakoby se mě jím snažil uhodit, a jednotlivé rány způsobovaly bolest každému centimetru mé kůže. Vteřiny se proměnily v minuty, minuty v hodiny.

Konečně jsem se dočkala a on se dal na odchod. Než za sebou zavřel dveře, neodepřel si ještě jeden poslední pohled na mé ponížené Já. Pak byl pryč. I přesto jsem ale ještě dlouho po jeho odchodu zůstávala nehnutě sedět tak, jakoby tu stále byl. S hlavou mezi koleny, jen sama se sebou a s lavinou otázek a myšlenek.

Jednou z nich byla klasická "Proč to dělá? Jaký to má smysl?", na kterou v podstatě znám odpověď. Není to tím, že by si tímto častým rituálem uspokojoval své zvrhlé sexuální pudy. Už dávno ho po této stránce nepřitahuju. Jak bych taky mohla? Už nejsem ta malá holčička, kterou jsem byla, když celé tohle šílenství začalo. Jsem na něj v tomto směru ve svých -nácti stará. Tohle je pouhý projev jeho síly a taky nevraživosti, kterou ke mně chová od okamžiku, kdy jsem začala chápat, co se u nás doma vlastně děje a že to není normální, jak mi vždy tvrdil. Začala jsem s ním bojovat a to se samozřejmě nemohlo obejít bez zášti, která se během následujících let proměnila v čistou a upřímnou oboustrannou nenávist.

Další otázkou, která mě provázela životem, byla ta, ve které přemýšlím o tom, jak je možné, že si toho máma nikdy nevšimla. Jakto, že jí to nepřipadá divné? Nechápala jsem nic. Všechno pro mě bylo nesrozumitelné. Preče by ho nenechala v tomhle pokračovat, kdyby tušila, co se děje... Nemůže o tom vědět. Zkrátka nemůže. To byl pravděpodobně největší otazník poletující nad mou existencí. Odpověď jsem hledala skutečně dlouho. A rozhodně jsem ji neznala tenkrát, když pro mě byla koupelna nejděsivějším místem na zemi.

"Buď v klidu. Je to dobrý. To nejhorší máš přece za sebou. Tohle je jen slabej odvar." Myšlenka, že bych se neměla tak trápit, protože bylo i hůř, byla tou dobou v podstatě mou jedinou spásou. Po světě běhá plno dětí, které jsou natolik rozmazlené, že se nespokojí jen s málem. Nikdy pro ně není natolik dobře, aby nemohlo být ještě lépe. Já se oproti tomu musela vždy spokojit s tím, že i když je špatně, bývalo to i horší. Třeba jako v době, kdy to všechno začalo.

ZATMĚNÍ VZPOMÍNEK


Netuším, kolik let mi přesně bylo, když se mě jeho ruce poprvé dotkly způsobem, který není pro tatínky běžný. Je to až moc dávno. Vím jistě jen to, že to bylo v době, kdy byl můj o dva roky mladší bratr velmi malý a ten nejmladší, od kterého mě dělí pět let rozdílu věku, ještě nebyl na světě. Nemohla jsem být ještě ani na základní škole. Stejně tak si nedokážu ani vybavit, jak to všechno začalo. Co řekl a jakým způsobem mi vysvětlil, proč dělá to, co dělá. Nevybavuju si přesně každý pedofilní zážitek, kterým zruinoval můj život. V mysli mám pouze pozůstatky útržkovitých vzpomínek.

Jasně si vybavuju například odraz. Ten nejasný odraz sebe sama. Ležím na rohu manželské postele, kterou sdílel s mou matkou a která se v té době nacházela ještě stále v pokoji, ze kterého se o pár let později stal dětský poté, co si rodiče vybudovali svou vlastní ložnici. Nohy mám volně svěšené dolů. Ležím tu jen v tričku. Spodní část oblečení ze mě už dávno sundal. Přímo nade mnou visí velký lustr. Ve skle, které zakrývá žárovky, vidím stále sama sebe, jako malou holčičku. Nehýbu se. Ani trochu. Jediný pohyb, který v tom odraze vidím, je pohyb kudrnaté hlavy v místech, kde se nachází můj rozkrok. Klečel na zemi u postele a zmocňoval se mého těla. Právě tady se to stávalo nejčastěji.

Pocity, které mnou proplouvaly, jsou mé paměti stejně skryté, jako většina mého dětství. Nevím, co se mi honilo hlavou. Občas se snažím představit si, co si pravděpodobně dítě může při něčem takovém myslet... Nedokážu si ale vybavit nic.

Vím, že jsem neplakala. Proč bych také měla? Netušila jsem, že tohle je něco špatného, zlého, něco co se nesmí. Rozhodně jsem se ani nesmála. Nevěděla jsem, že dělá něco, co si dospělí obvykle užívají. A tak zatímco odraz svého těla vidím tak živě, jako bych na té prokleté posteli ležela právě teď, v myšlenkách mám naprosté neutrálno. A v srdci obrovskou dávku hořkosti, ponížení a zlosti.

Další čistý obraz mé minulosti je ten, kdy si hraju za automobilem zaparkovaným pod přístřeškem na dvoře. Hraju si, dost možná si i zpívám. Pravděpodobně mám u sebe i některou ze svých panenek, kterou ukládám ke spaní do vozíku připevněném k malému červenému traktoru, se kterým jsme jezdili sklízet brambory na pole v lesích za vsí.

Najednou se objeví on. Chytne mě v pase a postaví mě do stejné kárky, ve které právě pokojně spí má panenka. Tričko mi vyhrne nahoru ke krku a kalhoty i spodní prádlo naopak stáhne až k mým kotníkům. Můj hrudník a klín jsou to jediné, co se od něj za celou mou existenci dočkalo přízně. Stejně tak, jako právě teď. A mé pocity jsou opět skryty v šeru nevědomí.

Leží na zádech na té samé manželské posteli, na kterou tak často pokládal i mě. Teď už se ale ve vzpomínkách nacházím v období o několik let později, kdy už bylo lůžko přesunuto za zavřené dveře do jeho a matčiny nové ložnice. Vidím jeho slastně přivřené oči a lehký spokojený úsměv. Občas se jeho tělu dostává takového potěšení, že dokonce náhle zakloní hlavu dozadu. Poté sjede pohledem zpět ke mně. Rukama mi přidržuje hlavu mezi svými stehny a snaží se tak ještě zvýšit prožívanou slast. I tohle dělával často. Buďto právě tady a nebo v sedě na pohovce v obývacím pokoji.

A přesně takhle vypadá většina vzpomínek, které mi zbyly na mé ubohé neortodoxní dětství.

ZROZENÍ NENÁVISTI


V době, kdy jsem již chodila na základní školu a dokonce i můj nejmladší bratr už byl na světě, se začala situace doma silně vyostřovat. Otcovo chování vůči mě neustávalo a bylo naprostou normou. Jenže v té době si někdo všiml. I ohledně této záležitosti mám ale v mysli naprosté zatmění. Nevím, jak se to stalo a ani na konkrétní situace, které poté následovaly. Vím jen tolik, že když si babička poprvé uvědomila, že se pravděpodobně děje něco, co by se dít nemělo, atmosféra v domě silně zhoustla a já i ona jsme byly postaveny do velmi špatné pozice. Často se stávalo, že si dovolila vyřknout nahlas před ním i před mámou, že se tatínek ke své adoptivní dcerce nechová, jako klasický tatínek. To si on ovšem nenechal líbit a tak docházelo k neustálým hádkám. Jejich frekvence i intenzita se zvyšovala s každým rokem.

Matka se po rozpadu prvního manželství velmi bála, že ji opustí i druhý muž a ona zůstane nadobro sama. Finančně na tom naše rodina nebyla nejlépe. Ona nepracovala a jediným zdrojem financí tak bylo jeho zaměstnání, do kterého navíc chodil velmi omezeně, jelikož jako osoba samostatně výdělečně činná neměl povinnost kamkoliv docházet pravidelně a v přesně stanovený čas. A ani poptávka nebyla příliš vysoká. Nejen, že nechtěla žít bez muže, navíc na něm byla závislá i ekonomicky. Proto se velmi snažila si ho jakýmkoli způsobem udržet. Ve všech hádkách se ho zastávala, nebylo nic, co by v jejích očích dělal špatně.

A tak se ti tři - otec, matka a babička - neustále jen hádali. V okamžiku, kdy se důvodem pro hádky stalo podezření na sexuální obtěžování malé holčičky, však vzniklo v domě hrůzy hotové peklo. Babička svou vnučku neustále hájila, zatímco on jakékoli nevhodné chování popíral a matka stála vždy na jeho straně. Od té doby byla tato stará paní vnímána jako někdo, kdo neustále vyvolává hádky a já jako zlo, kvůli kterému vznikají.

Tohle je také jediný fakt, který mě v dospělosti přiměl věřit tomu, že matka o jeho chování věděla. Ne přímo, nikdy ho nejspíše nebyla svědkem, ale minimálně na rovině podvědomí určitě. Myslím, že si jen skutečnost nechtěla přiznat. Nechtěla ji vidět. Vždy byla vůči jeho chybám naprosto lhostejná. Jakoby nebyly. Nejspíš se tak moc bála, že přijde o partnera - i když ne ideálního - že ho raději nechala páchat všechno zlo a tvářila se, že neexistuje.

On postupně zanechal většiny chování vůči mně, pravděpodobně kvůli obavám, že nakonec bude skutečně přistižen a začal na mě mít obrovský vztek. Stejně tak ho měla i matka. Začal ji proti mně postupně víc a víc poštvávat, až mě ti dva skutečně nenáviděli. To bylo v době, kdy jsem již byla v pubertě a přesně jsem začala chápat, čeho se vůči mě vlastně celé dětství dopouštěl. A i přesto, jak moc mě nesnášel, určitou formu obtěžování si neodpustil ani v této době. Kdykoliv jsem byla nucená kolem něj projít, neodpustil si nenápadný dotek na velmi nepatřičných místech. Když jsme se nacházeli v místnosti společně s ostatními členy rodiny, často využil momentu jejich nepozornosti, podíval se na mě a s nechutným oplzlým úsměvem si začal olizovat rty. Propukl u mě odpor k vlastním narozeninám, protože vždy, když mi šel popřát a chtěl mi dát pusu, pokusil se mi strkat jazyk do úst. Rychle jsem se odtáhla a nikdo si ničeho nikdy nevšiml. A pak tu byl samozřejmě i ten jeho neustálý zvyk navštěvovat mě v koupelně...

Celé toto období jsem trávila snahou držet se od něj co nejdál. Nenacházet se v jeho fyzické blízkosti a dělat, že se nic neděje. Věděla jsem, že mi máma nebude věřit, když zkusím promluvit. Vždy se přece stavěla na jeho stranu. Nechtěla jsem, aby mě nenáviděla ještě víc a stejně tak jsem nestála o vyvolávání dalších hádek, kterých i tak bylo dost. A proto jsem mlčela. Nikdy jsem o tom, co jsem s ním celé dětství prožívala, nemluvila. A tak to šlo několik let, až dokud svého nestandardního chování definitivně a kompletně nenechal. Od té doby jsme vedle sebe pod jednou střechou žili za neustálého předstírání, že se nikdy nic nestalo a já doufala, že si snad myslí, že si na nic nevzpomínám. Nevraživost ovšem neustupovala. Naopak sílila víc a víc.

Obrovské hádky byly na denním pořádku. Já a babička jsme byly viněny v podstatě z každé maličkosti, která se doma stala. V očích mámy a táty, jsme všechno dělaly špatně. Obě jsme byly z celé té situace psychicky na dně. Věřím, že se musela celé ty roky cítit podobně, jako já. Utrápená, v depresích. Život pro mě nebyl životem, ale pouhou prázdnou existencí, ve které zvorám, na co sáhnu. Možná to cítila také tak a přešlo to, až v okamžiku, kdy naposledy vydechla.

V té době jsem už byla dospělou osobou. Sledovat ji půl roku, jak nehybně umírá po mozkové příhodě na lůžku, byla jednou z nejtěžších věcí, které jsem kdy prožila. V té době jsem poprvé pocítila, jaké to je, přát někomu smrt. Tolik jsem si přála, aby to už konečně měla za sebou, aby se už nemusela trápit. Když je život utrpením, je smrt jedinou záchranou.

KROKY SOBECKOSTI


Je to již téměř tři roky, co jsem z domu hrůzy odešla. Bylo to půl roku po babiččině smrti. Začalo mi docházet, o jak moc špatné prostředí pro život se jedná, i když jsem si dlouho snažila nalhávat, že je všechno vlastně v pořádku. Už to dál nešlo vydržet. Věděla jsem, že pokud chci žít šťastně, musím odejít. Vzala jsem osud do svých rukou a temné zdi jsem definitivně opustila. A na nějakou dobu se zdálo, že je všechno perfektní. Můj život se začal ubírat lepším směrem. Vstoupili do něj lidé, kteří z něj udělali něco, co je hodno pokračování a co stojí za to. Jsem jim všem za všechno nesmírně vděčná a vždycky taky budu. Milovala jsem svůj život a to především díky nim.

Jenže skutečnost, že štěstí netrvá věčně, pro celou mou existenci vždy byla naprostou normou. A ta o sobě dává v posledních měsících opět vědět. Problémy se stupňují a já jsem začala postupně slábnout. Právě teď si připadám zcela vláčná a mé tělo i mysl se připravují na poslední výdech. Už jsem pochopila, že minulosti nelze utéct. Vždycky se vrátí a udeří ještě silněji, než kdy před tím. A já už na to nemám sílu. Bolí to a postupně ztrácím i motivaci se dál snažit s ní vypořádat. Už o to nestojím.

Myslím, že jediný způsob, jak z tohoto rozjetého vlaku vystoupit, je zkrátka skočit po hlavě ven do života po životě... Tedy pokud nějaký existuje. Celý tento článek začínal kroky. Kroky zla... A kroky také skončí. Blíží se pravé poledne a já sepisuju rozloučení, které právě čtete. Je pro mě jedinou možností, jak se s lidmi podělit o své city. Až bude kompletní, uložím ho do rozepsaných a těsně předtím, než odejdu vykonat to, co je mi souzeno, ho zveřejním. Doufám, že jste se přiměli má slova dočíst až sem, i přesto, že jich není málo.

Ještě mám několik hodin na to, rozhodnout se, na které místo poslední kroky, které v životě udělám, povedou, ale to už je jen drobný detail. Ve výsledku se bude stejně jednat o kroky sobeckosti a zbabělosti. Dopustím se skutku, který je známý tím, že lidé, kteří se ho dopouštějí, myslí jen sami na sebe a neberou ohledy na ostatní. V tomto směru jsem zcela vinna. Myslela jsem na ostatní vždycky, v podstatě celý svůj život. Ale teď je čas udělat to, co je nejlepší pro mě.

Je mi líto, že jsem zbabělá, ale na svou smrt se těším. Je mi tak špatně, jako mi už dlouho nebylo. V noci se neustále budím a když na chvíli usnu, mám noční můry. Také se mi vrátily prudké bolesti hlavy, které mám jen pokud jsem ve velkém stresu. V okamžiku, kdy se má biologická matka dozvěděla o mé existenci, jsem se pro ni stala špatnou zprávou, kterou nechtěla slyšet. A v nové rodině jsem byla pouhým parazitem, který svou přítomností narušoval klima a který si zasloužil být zneužívaný, obviňovaný, trestaný a psychicky týraný. Přesně tohle jsem. Špatná zpráva. Parazit. Zmetek. Myšlenky na vytoužený konec mi dělají společnost už velmi dlouho. V podstatě provázely celý můj život. Nyní mám ale tak silnou chuť je uskutečnit, jako ještě nikdy předtím. Cítím, že zkrátka nemám budoucnost a naději v lepší zítřek. A takhle žít nechci. Smrt pro mě bude úlevou. Stejnou, jakou byla pro mou babičku.

Chci, abyste všichni věděli, že vás mám moc ráda a vždycky jsem měla. Jsem hrdá na to, že jsem vás poznala. Vděčím osudu za hodně věcí. Za to, že mi přivedl do života vás všechny. Život s vámi stál za to. Děkuju za každý krásný zážitek. Děkuju za to, že jste mě viděli a naslouchali jste mi. Je to největší dar, jaký můžete někomu dát. Všichni jste svým způsobem moji hrdinové a já jsem váš největší fanoušek. Doufám, že se vám bude vždycky jenom dařit. Jděte si za svými sny, plňte si je. Já ve vás věřím. Přeju vám, abyste nikdy nežili tak, jak by se mělo, ale tak jak to vy sami cítíte. Život máte jenom jeden, tak si ho užijte naplno a nedělejte věci jen proto, že si většina myslí, že je to tak správné. Prožijte ho podle svých představ a s lidmi, které máte skutečně rádi a ne s těmi, které jen rádi mít chcete. A pokud si na mě ještě někdy vzpomenete, snad to bude jen v dobrém.

Děkuju, že jste si udělali čas na přečtení tohoto článku. Moc to pro mě znamená. Teď už ale nastal čas rozloučit se s depresemi a zmizet pryč.
 


Komentáře

Zobrazit vše (255)
Zobrazit starší komentáře

201 Ef. Ef. | E-mail | 15. června 2015 v 23:41 | Reagovat

[200]:
Bohuzel (bohudik) vim..
protoze sama s INFP ziji.
Nikdo se ji ohledne menstruace nesmal...mela jen takovy pocit, ze to tak muze byt INFP maji sklony k stihomamu.
Nebudu to tady vice rozebirat. Evidentne jsem byla nepochopena a je na me hledano jen spatne a to jen pro to ze muj prvni komentar neznel : Byla jsi mi ikonou a otevrela jsi mi oci.
Uz od rana jsem neodesla od compu a prohlizim vsechny jeji clanky..byla velmi talentovana..opet se budu opakovat..skoda nevineho zivota kvuli parchantum co si rikali rodina.

202 MH MH | 15. června 2015 v 23:48 | Reagovat

Evo, Ty jsi Katku znala? Nebo jak víš to, že se ji nikdo nesmál, nebo že byla velmi talentovaná? Tady píšeš, že od rána čteš její články, ale na svém FB máš o ni status ze soboty, kde píšeš, že byla šikovná. Něco mi tu nehraje...

203 Škoda Škoda | 16. června 2015 v 6:51 | Reagovat

[200]: Upřímnou soustrast. Zkoušela psát Katka i něco více, než blog? I v  jednoduché deníkové formě, je totiž její literární talent nepřehlédnutelný.

204 P P | E-mail | 16. června 2015 v 9:13 | Reagovat

[200]:

to jsi napsal moc hezky, rád bych to samé co ty a položit katce kytičku to bych opravdu moc rád. můžeme klidně zítra brzy ráno přesně po týdnu kdy katka udělala svůj poslední krok osudu jak napsala? Napiš mi prosím na můj email lompav@centrum.cz a já ti pošlu svůj mobil a dohodneme se.

205 P P | E-mail | 16. června 2015 v 9:14 | Reagovat

[200]:

to jsi napsal moc hezky, rád bych to samé co ty a položit katce kytičku to bych opravdu moc rád. můžeme klidně zítra brzy ráno přesně po týdnu kdy katka udělala svůj poslední krok osudu jak napsala? Napiš mi prosím na můj email a já ti pošlu svůj mobil a dohodneme se.

206 VR VR | 16. června 2015 v 9:29 | Reagovat

[200]:, [205]:  Kytky a svíčky bych nikam do metra určitě nedával - přijde dopravní špička a spěchající lidi to rozkopou, možná je to smutné, ale na takovém místě to budou brát jenom jako věci, co překáží. Navíc manipulace s jakýmkoliv otevřeným ohněm v metru je zakázaná a upřímně zcela oprávněně - na nesprávném místě dokáže nadělat pěknou paseku.

Rozhodně jsem nechtěl působit nijak necitlivě, ba právě naopak, Katky je mi líto, ovšem jako člověk, který se o metro částečně zajímá, můžu říct, že místo jejího skonu by pro uctění její památky bylo - bohužel - nanejvýš nevhodné a nedůstojné.

207 al al | Web | 16. června 2015 v 10:34 | Reagovat

ad pieta a květiny, neví někdo, kde bude mít Katka místo posledního odpočinku ? tam by mělo smysl přinést kytku, zapálit svíčku .. taky jsem byl o víkendu na Andělu a nemůžu přestat myslet na vše, co se stalo ..

208 Ef. Ef. | E-mail | 16. června 2015 v 11:05 | Reagovat

[202]: Co je tohle za otazky?
Ja Katerinu neznala, ale cetla jsem jeji clanky..a tam to prece jasne pise.
Muzete mi vysvetlit proc se do mne navazite? A co vam nehraje?
Co ma s tim spolecneho muj facebook? A jak jste se k nemu vubec dostala?
Radeji uz jdu pryc, tady se chyta za slovicka a resi se zbytecnosti ohledne ne osoby misto toho aby se slo k jadru.
Diky jen se mi potvrdilo ze lidi umi jenom narikat, ale kdyz muzou udelat neco vice a pomoct dalsim lidem radeji hledaji problem.
Hezke dny preji.

209 Ef. Ef. | 16. června 2015 v 11:10 | Reagovat

[202]: Mimochodem ted jsem si procitala svuj status ohledne Kaccine smrti a nevidim v tom nic co by nesedelo? To ze byla katerina sikovna a mlada bylo prece jasne od zacatku kdy se o te veci zacalo psat jelikoz vsude pridavali i uryvky jejich clanku a tak jsem se dostala az sem.
Nevidim v tom nic. Tak v tom prosim ani nic nehledejte.

210 Pavel Pavel | E-mail | 16. června 2015 v 11:20 | Reagovat

Je mi to hrozně, hrozně, hrozně moc líto. Škoda mladého života, který už nikdo nevrátí.
Ještě více lituju tvojí nevinné duše a tvého utrpení kterým jsi musela projít Tam kde nyní jsi ..je ti určitě lépe, než zde. Jsi s babičkou, jediným člověkem kterého jsi měla moc ráda a ona tebe taky..Do očí se mi vkrádají slzy..i když ty tebe k životu nepřivedou..
Přesto že jsem tě nikdy neviděl tak mi  budeš chybět...moc
Lituju tvého života i toho co se stalo.
I přes to, že si tohle nikdy nepřečteš, byla jsi silná a statečná holka...ale vzdávat jsi to neměla....

211 P P | E-mail | 16. června 2015 v 11:28 | Reagovat

[206]:
To já si vůbec nemyslím že působíš nectlivě ano přesně naopak díky za tvůj názor a pohled. Máš pravdu , ale tak kde tedy?

[207]:
to taky nevím no a vzal jsi mi všechny slova tak to mám i já chtěl jsem se zeptat na to samé co ty.

212 A A | 16. června 2015 v 11:49 | Reagovat

Je mi to strašně líto, snad jsi našla pokoje.
Spi sladce, Kačenko.

213 VR VR | 16. června 2015 v 12:09 | Reagovat

[211]: To nevím, možná by vážně bylo lepší pokusit se nějakým způsobem zjistit, kde bude pohřbená, a tu kytku a svíčku přinést tam.

214 P P | 16. června 2015 v 12:11 | Reagovat

Něco podobného jsem jako náctiletá zažila, chápu co se v hlavě odehrává. Ji mi líto, že nevyhledala nějakou pomoc, když to sama nezvládala ...

215 xxx xxx | 16. června 2015 v 12:41 | Reagovat

Pohřeb bude zajišťovat rodina. Což je v tomhle případě dost tragický. Klidně to může na jejich žádost dopadnout nejlevnějším způsobem. Kremace bez obřadu a rozprášení. Pokud to čte někdo z jejich přátel, měl by se o to zajímat.

216 proby proby | Web | 16. června 2015 v 17:39 | Reagovat

Doufejme, že na každou svini se voda vaří... Snad už je ti teď lépe, Kačenko :(

217 S. S. | 16. června 2015 v 20:01 | Reagovat

Nedá mi to a i když jsem původně chtěla jen tiše smutnit po někom tak talentovaném a po někom, kdo si prošel takovým hrozným zvěrstvem, nakonec prostě musím něco napsat. Za posledních pár dní jsem na tomhle blogu byla tolikrát, až to přesahuje hranici normálnosti, ale nemůžu si pomoc. Nemůžu to, co jsem si přečetla vyhnat z hlavy - myslím na to pořád, přehrávám si v hlavě všechno pořád dokola a je mi z toho pořád tak nějak podivně. Je strašný, co se na tom světě děje a ještě horší, kam to lidi dožene. Je mi hrozně líto, co se stalo a jak to dopadlo, protože jestli si někdo zasloužil, aby takhle dopadl, tak Katka to stoprocentně nebyla. Zasloužila si žít a najít život, který by pro ní byl šťastný.. (a i když je to smutné, svým způsobem si ten život nakonec našla). Je mi to líto, ale lítost jí nevrátí. Nic jí nevrátí.
Doufat, že za to bude někdo potrestán je asi marné...A nespravedlivé..

[200]: Tvůj nápad se mi líbí, taky jsem si pohrávala s myšlenkou, že když se dostanu do Prahy, že bych zavítala na ono místo a hrozně ráda bych tam položila alespoň svíčku nebo kytku, nebo cokoliv. Faktem je, že spěchající lidi by na to asi nebrali ohledy. Ale pokud se vymyslí nějaká jiná alternativa - třeba místo, kde bude pohřbena, připojila bych se.

218 Realita Realita | 16. června 2015 v 20:16 | Reagovat

Je mi lito Katky, to co si prozila bylo otresne, nebudu tu rikat, ze mohla zajit za psychologem a nebo mit v nekom oporu. Velmi chapu jeji rozhodnuti pro sebevrazdu, mozna to vyzni spatne, ale zneuzivane deti nemuzou nikdy zapomenout a verte mi, ze zit se a tim neda - Katko byla jsi silna a doufam, ze je ti mnohem lepe

219 al al | Web | 17. června 2015 v 10:39 | Reagovat

rád bych k tomu, co se stalo, řekl několik, dle mého názoru, podstatných věcí ..
1) co se odehrálo, způsobilo šok široko daleko právě proto, že i lidem, kteří Katku neznali, bylo umožněno, aby viděli do důvodů, proč si někdo raději vezme život, než aby dál trpěl jako zvíře
2) obecně se vždy, když se něco tak strašného odehraje, zvedne velká vlna porozumění, ale ta po pár dnech vyšumí bez toho, aby se něco významného změnilo
odkaz toho, co se stalo Katce, vidím jako memento - apel namířený k těm, co utrpení způsobují, k těm, co by měli utrpení ve svém okolí citlivěji vnímat a v rámci možností nemlčet, i když sami nezažívají tak strašné věci i těm, kteří si něčím podobným procházejí, protože ti jsou izolovaní a musí se vyrovnávat se ztrátou elementárních jistot, jaké jsou tak samozřejmé pro ostatní ..
nechci, aby se na Katku zapomnělo !
nechci, aby se dál podobný sráči jako ta "rodina" cítili v pohodě, že jim se nic nestane
chci, aby si všichni uvědomili real, v jakém se tady i jinde žije a našli odvahu se vzepřít .. asi jako mnoho jiných lidí i mě do hloubky zasáhla bolest z událostí okolo Katky, mám už dost toho, aby sráčům, co působí jiným utrpení, toho tolik procházelo, jde mi o princip, který je možné promítnout kdekoli do přístupu k lidem, stačí začít každý sám u sebe, zvednout hlavu a proměnit slova na činy ..

220 Roman Roman | 17. června 2015 v 10:44 | Reagovat

Přečetl jsem všechny tvé články...zanechalo to ve mě pocit, na který jen tak nezapomenu.

Teď je ti už dobře...užívej v NOVÉM životě.

221 Kat Crawfordová Kat Crawfordová | E-mail | Web | 17. června 2015 v 13:23 | Reagovat

Ahoj,
je mi líto to,co se Katce stalo.I když jsem ji neznala a na blog přišla před chvilkou,díky článku pro Katku od Neviditelné.
Je fakt smutný že existujou lidi,kteří provádějí to,co prováděl Katčin otec.A že lidi se kvůli tomu zabíjejí.

222 M. M. | 17. června 2015 v 20:00 | Reagovat

Chtěla bych tímto poděkovat paní Aleně G., že zařídila Katce pohřeb a nedovolila, aby ji pohřbila její pokrytecká rodina. Ještě jednou velké díky za Katku.

223 MH MH | 17. června 2015 v 20:07 | Reagovat

Kdo je Alena G? Nějaký kontakt na ní? Je možnost nějak přispět? Kdy a kde bude pohřeb?

224 M. M. | 17. června 2015 v 20:17 | Reagovat

Nevím, neznám, bylo to v krimi zprávách na Primě. Katčina "rodina" si stěžovala, že tělo vydala pohřební služba cizí osobě a tak paní Alena vysvětlila, že to bylo Katčino přání.

225 xxx xxx | 17. června 2015 v 20:39 | Reagovat

Aspoň že tak, fotr by byl schopnej ojet její tělo i posmrtně. Zmrd

226 MH MH | 17. června 2015 v 20:49 | Reagovat

Katčino rozhodnutí chápu a respektuju. Ale je škoda, že se takto "izolovala" i po smrti. Nejsem určitě jedinej, kdo by rád položil kytku a zapálil svíčku...

227 Kika Kika | 17. června 2015 v 21:19 | Reagovat

Takže ona tušila o Katčině sebevraždě, když věděla co si přeje?

228 MH MH | 17. června 2015 v 21:26 | Reagovat

[227]: Nemusela to tušit. Katka to mohla oznámit pár minut před smrtí... Ale ta Alena G. působí nějak moc klidně na můj vkus v tom rozhovoru na Primě...

229 Veru Veru | E-mail | 18. června 2015 v 8:34 | Reagovat

pohřeb už proběhl včera říkali, takže Katka už odpočívá tam kde chtěla. Paní Alena G. byla její "rodina" jak říkala, Katka byla kmotrou jejich dětí. Že věděla jak by si přála Katka odejít mi nepřijde divné. Taky mám okolo sebe pár lidí, kteří vědí jak bych si to přála kdyby se mi něco stalo. Paní Alena také věděla že má Katka hodně problému, takže nemusí být úplně překvapivé jak mluvila. Její tělo si vyzvedla druhý den od události a pohřeb proběhl hned. Jelikož Katka psala, že nemá ráda když jí soudí lidé co ji neznají a byla spíše introvert tak mi přijde že by ani nebyla ráda kdyby jí na hrob chodily cizí lidé. Uctít její památku můžete tak že na ní myslíte a svíčky a kytky na hrob nejsou důležitá gesta. Důležité je, což asi měla na mysli i Katka, všímat si více svého okolí, a zkusit zabránit další takové tragédii. To si myslím že chtěla tímto říct. Nechtěla zbytečnou pozornost a proto skoro všude vystupovala anonymně. Je dobře, že macecha a otčím se nedoví kde leží a přeji i paní Aleně aby měla dost sil to nezveřejnit.

230 O O | 18. června 2015 v 10:32 | Reagovat
231 Nemo Nemo | 18. června 2015 v 13:32 | Reagovat

"...Ve volném čase je velmi snadné mě nalézt na Náplavce. Vydávám se sem velmi často. Vydržím se po ní sem a tam procházet i celé hodiny, případně tu vysedávat buďto jen tak a nebo se sešitem na koleni. Nikdy mě ale nenajdete na lavičce. Posadím se na zem přímo k řece a kdyby voda nebyla studená, pravděpodobně by moje kecky ležely vedle mě a chodidla bych měla ponořená pod hladinou...."
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Je mi neskutecne lito toho, co si Katka musela prozit a co se stalo. Katku jsem neznala, ale myslim, ze je jedno spravne misto, kde na ni vzpomenout...
Odpocivej v klidu, holcicko, doufam, ze Tva duse nasla klid.

232 myší královna myší královna | 19. června 2015 v 10:38 | Reagovat

Odpočívej v pokoji, srdíčko. :-(

233 Šár - staymind Šár - staymind | E-mail | Web | 19. června 2015 v 13:53 | Reagovat

Bože, tak to je síla... Číst článek někoho, kdo už tu není, kdo už tu cíleně není.. Snad se máš lépe, spíš určitě.. Nevím, co mám ani na to napsat. Zasáhlo mě to. :-x

234 Lany Lany | Web | 19. června 2015 v 14:11 | Reagovat

Chcela by som ti povedať milión vecí, ale rozhodla som sa, že ti to nenapíšem, ked'že si to už nebudeš môcť prečítať. Tu to aj tak nikoho zaujímať nebude. Chcem len, aby si vedela, že je nám to všetkým veľmi ľúto a myslíme na teba tam hore.
Odpočívaj v pokoji, Katka.
You are strong.

235 A.- A.- | E-mail | Web | 19. června 2015 v 15:41 | Reagovat

Odpočívej v pokoji.

236 kolem jdouci kolem jdouci | E-mail | 20. června 2015 v 6:43 | Reagovat

škoda, že je mrtvá.... uměla psát docela hezky, ..zdá se rozumná, svědomitá... doufám, že matka teď bude proti tomu parchantovi svědčit a on půjde sedět.. život už to tý holce nevrátí, ale aspoň bude spravedlnosti učiněno zadost.. je to tragédie, když se zabije někdo, kdo je na tom špatně ''jen'' psychicky... nebrete si z ní příklad, vy ostatní holky... deprese a pocit beznaděje se dá překonat.. i káťa mohla ještě najít ve svym životě spokojenost a štěstí, kdyby se nezachovala tak radikálně.

237 pocitynecity pocitynecity | 21. června 2015 v 11:36 | Reagovat

Je dospělá tak to snad mohla řešit jinak ne? zabíjej se jen malí nevyrovnaní smradi.

238 O O | 23. června 2015 v 8:33 | Reagovat

Ty ses  totální curak [237]:

239 Melkora Melkora | Web | 23. června 2015 v 19:32 | Reagovat

[237]: Příteli! Máte závažný, ale opravdu velmi závažný problém. Vyhledejte odbornou pomoc dříve, než vám někdo, skrz vaše nechutné chování, urazí hlavu.

240 b b | 25. června 2015 v 8:00 | Reagovat

Holčiny je mi také líto, nikomu bych tohle nepřála. Nechápu ale jednu věc. Jak můžete tvrdit, že vám bude strašně chybět člověk, se kterým jste se nikdy neviděli a nikdy se s ní nebavili? Poznamenala váš život psaním blogu? V tom případě vás muselo poznamenat i mnoho spisovatelů. A to takhle chcete chodit na cizí pohřby i ostatním? Ona se "sama rozhodla" umřít, ale co ti, kteří se takhle "dobrovolně" nerozhodli?

241 Simi Simi | E-mail | Web | 25. června 2015 v 14:03 | Reagovat

Proboha O_O jak to někomu jako může přijít VTIPNÝ? Mě teda ne. Chudák ta holka, musela to mít hodně těžké. Tenhle článek jsem objevila asi před několika dny, ale nějak jsem neměla chuť ho číst. Dneska mě něco jakoby táhlo si ten blog najít a ten článek přečíst. A udělala sem to. A musím říct, že je to ten nejsmutnější článek, který jsem kdy četla.

242 rachel-mcadamsdaily rachel-mcadamsdaily | E-mail | Web | 26. června 2015 v 22:40 | Reagovat

Opravdu silný a depresivní příběh. Četla jsem to od začátku až do konce a při tom jsem musela párkrát uhnout očima a pomalu strávit to, co jsem právě četla před svýma očima. Je opravdu hrozné, že si musela prožít něco takového. Chudák holka. Doufám, že najde klid.

243 odporná rodinka odporná rodinka | 27. června 2015 v 22:28 | Reagovat

hnusnej pedofil ! a ta jeho co ho v novinách pořád brání!

244 Misha Misha | Web | 3. července 2015 v 10:07 | Reagovat

Puvodne jsem myslela ze si to zas nejaky uchyl vybijel choutky v odporne eroticke povidce.... skoda ze to nebyla pravda.... protoze ta realita je mnohem horsi... jak muzou takovi lide vubec zit s klidnym svedomim?

245 Victoria♥ ~ ultimate-adelaidekane Victoria♥ ~ ultimate-adelaidekane | Web | 6. července 2015 v 19:45 | Reagovat

Daktorými vecmi si prežívam tiež, a tiež mám depresie, a chcem proste sa zabiť. Ale so šikanou, a ostatnými bolesťami, stále SÚ tu nejaké veci čo vás spravia štastnými. Nikdy som nevychádzala s dievčatami v mojom veku, len so staršími. Každodenne sa mi dejú veci ako napríklad že mi nasprejovali lavicu dezinfikačným sprejom proti plesniam. A ktomu som dostala odkaz, že zrejme to proti plesni zabralo keďže som nebola v piatok v škole. Furt ma prezývajú plesňou, a robia mi nepríjemné veci. Posielajú my fotky ich spoločne, či závidím, posielajú mi fotky s textom že keď som chorá, a ležím v bolestiach, že ako je im bezomňa dobre. Katku úplne chápem, a aj keď ma nemôže už počuť, myslím si že aj po tých udalostiach je furt silná. A dúfam že tým všetkým zlým... nie nie, všetkým zlým ľudom sa ich zlé skutky vyplatia.

246 Lucie Lucie | 11. července 2015 v 22:57 | Reagovat

[237]: Tak vy jste ukázkový idiot. A slečna je snad konečně na lepším místě. :-(

247 Sárči Sárči | E-mail | Web | 15. července 2015 v 21:54 | Reagovat

Odpočívaj v pokoji :-(  :-(

248 Marie Marie | E-mail | Web | 26. července 2015 v 15:24 | Reagovat

:-( Je mi to moc líto, více se k tomu nedokážu vyjádřit.

249 Marie Marie | E-mail | Web | 26. července 2015 v 15:25 | Reagovat
250 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 27. července 2015 v 20:14 | Reagovat

[245]: Jak se říká na každou svini se někde vaří voda a i když nevím jestli se sem vrátíš aby sis to přečetla, drž se- ono to jednou skončí a nemyslím to tak jako u Katky. Drž se. Bude to dobré.

251 Lany Lany | Web | 4. srpna 2015 v 13:45 | Reagovat

V nebi potrebovali nového anjela.

252 Anchor Anchor | 8. srpna 2015 v 15:12 | Reagovat

[247]: Tak, tak ???
Jestli si někdo z vás říkal, že kdyby sem stihl přijít dřív a třeba jí nějak pomoct, tak ještě jeden jiný člověk na tom dnes není dobře -http://podivnyptak.blog.cz/1508/dnesni-noc-bude-onou-noci-musi-se-to-stat - tímto se mu omlouvám, jestli by se naštval, kdyby našel toto mé rozšíření jeho článku, ale normálně se nekoukám na články k tématu týdne (když už ho tam zařadil, tak by mu na to stejně přišlo plno lidí :-)) a navíc tento byl první, tak jsem si řekla, jestli s tím třeba nemám něco udělat, zkusit pomoct a nic lepšího mě nenapadlo :-)

253 K K | 3. října 2015 v 19:14 | Reagovat

Znal jsem jí. Nikdy se ale na tohle téma pořádně nedostalo a pořád myslím co se dalo udělat, co jsem mohl udělat, co?. Nikdy jsem se nechtěl ptát (všichni víme, citlivé téma) a třeba mě Ona zase do toho nechtěla zatáhnout, ale tohle- to bylo daleko, daleko víc než jsem čekal. Nechtěl jsem se ptát, ale chtěl bych aby mi to bývala řekla.. Zpráva v novinách, tv, znechutilo mě to natolik, že jsem radši poslední část blogu nečetl i když jsem tedy veděl že to co má v hlavě píše dlouho. Nemusel jsem vědět víc, než to, že z toho měla nejhorší pocity, noční můry. Hnus, jaký každý šťastlivý člověk může vidět jen ve filmech. Proč ještě nevynalezli stroj času.. víc už nemůžu psát, už tahle jsem tu z hlavy vyplácal jedno přes druhé

254 M M | E-mail | 5. října 2015 v 8:21 | Reagovat

[253]:Myslím, že takové osobní citlivé věcí Ti buď dotyčný řekne sám, vyptávání vše jen zhorší. jsi z Kladna?

255 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 5. dubna 2017 v 17:20 | Reagovat

Toľká irónia....A ja som ju poznala z Bermudského Trojuholníka...
V živote by ma čosi také nenapadlo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama