Pohádka o zlých královnách - část první

28. května 2015 v 20:50 | K.
Plánovala jsem jen obyčejný článek se zamyšlením. Co ovšem začalo jako úvaha o sebevrazích, se po chvíli změnilo ve vypravování příběhu. Původní záměr se nakonec zcela vytratil. V okamžiku, kdy mě téma dovedlo ke vzpomínce na minulost, jako bych na něj úplně zapomněla. Nakonec vznikl výtvor natolik dlouhý, že ho budu zveřejňovat postupně po částech.

A tak mě, prosím, nechte uveřejnit první část příběhu, ve kterém neexistují žádní hrdinové a žádné oběti. Sami později uvidíte, že i z těch, kteří se tak nejprve jeví, se nakonec stanou ti špatní. Proč vám vlastně prozrazuju, jak to celé dopadne? Protože vás chci sprostě připravit o možnost sympatizovat či soucítit s některou z postav. Žádná z nich nemá právo na soucit ani na lítost. Ostatně je lepší vůbec nezačít mít někoho rád, než se v něm zklamat a postupně ho mít rád přestat.

Říká se, že zlé královny jsou jen princezny, které nikdy nebyly zachráněny. Naprosto s tímto tvrzením souhlasím. Žádný člověk se nenarodí zlý. Zlo je v lidech utvářeno. Stejně tak je to i s hlavními postavami v tomto příběhu. V příběhu plném ztracených duší, ve kterých se probudila hořkost a ta je nakonec pohltila. Vyprávění o zlých královnách a temném králi.



Vlastně se ani nedivím všem těm lidem, kteří ukončili svůj život mladí. Bráním se použití slovního spojení "zemřít předčasně". Věřím, že nic jako brzká smrt neexistuje. Lidé umírají přesně ve chvíli, kdy mají a to i v přípapdě, že se o život připravili sami. Začala jsem zhruba před dvěma lety věřit, že se věci dějí z určitého důvodu a že jsou přesně tak, jak je to správné.

Sebevrahy jsem nikdy nedokázala odsuzovat a to i přesto, že jsem byla celý život silně ovlivňována osobou, která takovými lidmi pohrdá. Vždy s odporem tvrdila, že nechápe, proč se někteří lidé tak moc snaží všem těm nešťastným duším pomoci a celé hodiny je například přemlouvají, aby neskákali z mostu, na kterém stojí. "Je to hovadina. Když jsou blbí, ať skočí. Já bych je nechala. O pitomce míň," říkala zhnuseně. Jakoby v tu chvíli mluvila o nějakém hmyzu. O něčem ohavném. O něčem, co si nezaslouží nic víc, než zašlápnout. Nechápala jsem ji. Copak je tak těžké přijmout, že někteří lidé cítí natolik silnou vnitřní bolest, že už s ní ani nechtějí dál bojovat? Pro ni očividně ano... A díky tomu jsem ji mívala za silného člověka. Taky to neměla v životě lehké. I přesto ji ale nikdy nenapadlo s ním skoncovat.

Její druhé jméno je Blanka a stejně tak jí budu nazývat i ve svém příběhu. Ano, vážně je pokřtěná. To byl fakt, který mi vždy šel jen velmi těžko do hlavy. Nikdo z rodiny věřící nebyl nebo se tak alespoň nejevil. Žádné modlitby před obědem, žádné nedělní návštěvy kostelů, dokonce ani zmíňka o něčem takovém, jako Bůh.

Otec jí zemřel kvůli banální chybě lékařů, když byla ještě dítě. A s jeho úmrtím se váže jedna historka, kterou mi o Blance někdo kdysi vyprávěl. Chodívala ve škole na hodiny náboženství. V té době ještě nevěděla, co je dobré na veřejnosti říkat, a co ne. A tak během výuky jednou nahlas přede všemi zopakovala slova, která slýchala z úst některé ze svých příbuzných. "Kdyby Bůh existoval, tak by táta neumřel". I to hraje do karet otazníku nad jejím křtem, který jsem si pomyslně nakreslila, když jsem se o jejím druhém jménu dozvěděla.

Vyrůstala tedy bez otce jako jedináček a s matkou, se kterou to často měla těžké kvůli jejím zvláštním náladám. Dospělý muž se v jejím životě objevil až v době, kdy už sama byla plnoletá. Poznala v něm svého prince na bílém koni, zamilovala se a nakonec se ti dva také vzali. Bydlet zůstali v jejím velkém domě společně s její matkou Annou. Jenže právě to se stalo nepřekonatelným problémem.

Jak již bylo zmíněno, Anna se nechovala jako ostatní matky. Nebyla zlá, ale snadno se nahněvala i kvůli drobnostem. Nepochybuju o tom, že svou dceru měla velmi ráda. Jenže měla bohužel ve zvyku projevovat všem blízkým lidem svou lásku zvláštním způsobem. A právě proto, že nebyla vyloženě ortodoxní tchýní a atmosféra v domě byla dost napjatá, stalo se, že to princ nakonec neunesl. Po nějakou dobu se snažil Blanku přesvědčit, aby se odstěhovali někam, kde nebudou muset sdílet domácnost s její matkou. Jenže to ona odmítla. Princ nakonec jednoho dne odjel i se svým koněm a Blance zanechal jen dopis na rozloučenou, ve kterém stálo, že takhle žít dál nechce. Zůstala sama. Pouze s Annou, smutkem, bez dětí, které si přála a se slzami smočeným psaníčkem od jejího milého.

V té době bylo zvykem, že se lidé brali velmi mladí a děti následovaly záhy. V malé vesničce, kde znal každý každého a stejně tak každého i ve všem hodnotil, pak všechny společenské normy platily dvojnásob. Odlišnost se neodpouštěla. A právě proto, aby nepůsobila před ostatními jako svobodná podivínka, podala si inzerát na seznámení i přesto, že stále nezapomněla na svého prince. Odpověděl jí na něj - a zde mi prosím odpusťte volbu nevybíravého jazyka, který je pro pohádky nevhodný a zároveň však vězte, že se s ním setkáte v budoucnu opět - kolosální grázl, který pocházel z ještě horší rodiny než ona sama a potřeboval se od ní odstěhovat. Navíc ze začátku nepůsobil jako grázl. Nepůsobil tak v podstatě nikdy na nikoho. Kdybyste se zeptali kohokoliv, kdo s ním měl tu čest, řekl by vám nejspíš, že se jedná o neškodného klidného člověka, který moc nemluví ani se neprojevuje jiným způsobem. Nikdo by ani nepomyslel na to, že se pod nevinným obalem skrývá temný král Bertold, který jednou zdevastuje hned několik lidských srdcí.

Vzájemně si pomohli. Ona uspokojila společnost tím, že se znova provdala, on se usídlil v jejím domě a zbavil se tak svého kříže. Vzájemná pomoc se ovšem rovnala vzájemnému zničení. Sňatek bez lásky, kámen na noze. Její matka Bertolda z hloubi duše nenáviděla. A tak se stalo, že ztraceného prince oplakávaly již dvě osoby za stěnami pekla, které se zde mělo zrodit.

Zatímco ostatní ženy Blančina věku již měly potomky, ona byla stále bezdětná. A tak na tomto vroubku začala se svým temným králem pracovat. Dlouhé roky se jim to však nedařilo a ona byla nešťastná víc, než kdykoliv předtím. Nakonec zjistila, že její zdraví jí počít dítě nedovolí. A tak se rozhodla dostát své společenské roli žádostí o adopci. On neprostestoval. Proč taky? Měl střechu nad hlavou a bylo mu jedno, za jakou cenu si ji udrží...

Pokračování příště
 


Komentáře

1 creyativite creyativite | 18. června 2015 v 0:23 | Reagovat

Škoda že poviedku už na blogu nedokončíš... Tvoj príbeh sa ma vážne dotkol, už len preto, že si bola jedna z nás, blogeriek... Prakticky ani neviem, čo mám povedať, prečítala som zatiaľ len pár článkov, ale v každom vidím tému toho najnovšieho... Minulosť nás asi stále dobieha...

2 echeverdia echeverdia | 18. června 2015 v 19:44 | Reagovat

[1]:

[1]: Já myslím, že už ho dokončila...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama