AquaMemoáry

20. dubna 2015 v 10:48 | K. |  Myšlenkové návraty
Ve volném čase je velmi snadné mě nalézt na Náplavce. Vydávám se sem velmi často. Vydržím se po ní sem a tam procházet i celé hodiny, případně tu vysedávat buďto jen tak a nebo se sešitem na koleni. Nikdy mě ale nenajdete na lavičce. Posadím se na zem přímo k řece a kdyby voda nebyla studená, pravděpodobně by moje kecky ležely vedle mě a chodidla bych měla ponořená pod hladinou. Stejně tak mě tu nespatříte ve skutečně horkých dnech. Během těch se sem totiž vyráží slunit velké množství lidí a z klidného místa pro uvolnění a spontánní tok myšlenek se stává přelidněný cíl pro všechny, kteří si v denních plánech nacpaných povinnostmi dokáží nalézt alespoň chviličku pro odpočinek.

Od okamžiku, kdy jsem opustila loď, mi voda šíleně chybí a proto mám potřebu ji vyhledávat alespoň takhle. Když už na řece nebydlím, alespoň chci být v její blízkosti. Náplavka se pro mě stala beze sporu nejoblíbenějším místem v Praze. Naprosto vážně. Kašlu na jídlo v drahých restauracích a na kino. Když na mě chlap chce udělat dojem, neměl by mi platit večeři, ale vzít mě na procházku právě sem, aniž by za mě utratil korunu. A pokud už by měl tu potřebu, stačí, když mi na cestu koupí zmrzlinu. Budu nejšťastnější osoba na světě, on udělá obrovský dojem a společné chvilky si náležitě užiju. Možná místy budu věnovat větší pozornost okolí, labutím a kachnám, haha, ale pokud by mu to vadilo, může s sebou vzít usušený chléb. Já se nažeru a zas budu v klidu. Můžeme je společně nakrmit. Zajistí si tím, že svůj zájem mezi něj a vodní ptactvo spravedlivě rozdělím a ještě budu ohromená tím, že ho to vůbec napadlo. Jó, ke spokojenosti stačí fakt málo.

Jsem vodou tak trošičku posedlá a procházkami v její blízkosti to nekončí. I doma jsem schopná si udělat odpočinkový večer se solnými lampami, svíčkami a relaxační hudbou... Lépe řečeno s relaxačními zvuky. Pouštím si hodinové nahrávky tekoucí vody, deště a bouřek... A ty mě potom vždycky nutí jít čůrat, hehe.

Právě jsem se z jedné takové procházky na Náplavce vrátila a jelikož říční hotelové lodě v Evropě v tomto období začínají novou sezónu a někteří z mých přátel ze sezóny loňské se už připravují na odjezd, přepadla mě dnes další z mých vzpomínacích nálad. Během svého vlastního pobytu na lodi jsem neměla dost času na to, abych o zážitcích psala aktuálně, po návratu jsem zase měla až moc starostí s tím, jak opět začít fungovat na pevnině a navíc mi bylo kamarádkou vytýkáno, že nejsem schopná mluvit o ničem jiném, než o tom, co všechno se dělo na palubě. Každý rozhovor jsem byla schopná nějakým způsobem stočit k lodi a N. nestačila protáčet oči v sloup. Stala se ze mě parodie na člověka, kterým jsem byla ještě před odjezdem a historkami z pracovního života jsem otravovala všechny kolem sebe. Proto jsem se rozhodla se ani dodatečně ve svém psaní k tomuto období nevracet.

Od návratu ale už uběhl nějaký ten pátek a minulostí na lodi už nežiju. Jen si na ní občas ráda zavzpomínám. A proto si myslím, že nebude žádný prohřešek, když se k ní vrátím i v tomto článku o tom, jak je možné začít milovat nenáviděné.




Podařilo se mi získat alespoň krátkou pauzu mezi prací. Fyzicky i psychicky vyčerpaná jsem se posadila na prosluněný back deck a začala si vychutnávat vytouženou cigaretu. Byla jsem tu úplně sama, kolem ticho a klid. Během prvních dvou týdnů své existence na tomto místě jsem samotu vyhledávala velmi často. Kontakt s ostatními členy posádky pro mě byl téměř nesnesitelný. Neměla jsem náladu se s kýmkoliv dlouze bavit, usmívat se a předstírat, že se cítím spokojeně. Stýskalo se mi po starém životě a nesnášela jsem se za to, že jsem ho dobrovolně opustila.

"Hey!" Dveře na back deck se otevřely a objevila se vysoká mohutná postava tmavé pleti a se širokým úsměvem ve tváři. Ačkoliv byl Homero otravný sexuálně neukojený loudil, pokud se mi zrovna nesnažil dostat pod sukni, dalo se s ním celkem dobře a rozumně mluvit.
"Hi," odpověděla jsem suše a pokusila jsem se alespoň částečně napodobit další z falešných úsměvů.
"Tired, huh?" Prohodil řečnicky s chápavým výrazem a následně se posadil vedle mě a ruku mi dal kolem ramen.
"Yeah."
"You're here for like ten days now. And you still haven't gotten used to it?" zeptal se stylem, který napovídal, že dost dobře nechápe, proč je pro mě existence tady tak náročná.
"No, not really." Dokonce ani dát dohromady jakékoliv složitější souvětí pro mě bylo nemyslitelné.
"You know, I get it. It's hard. This is completely different from your life in The Czech Republic. But give it a chance," snažil se mě povzbudit Homero, zatímco si ode mě půjčoval zapalovač. "It's hard, but after some time, life will get better."
"Life? No, Homero. This isn't life. This is everything but life." Pesimisticky laděný výrok opustil má ústa. S pochmurným výrazem jsem se zahleděla na pevninu, na kterou bych se nejraději okamžitě rozeběhla a dala jsem tak Homerovi jasně najevo, že mám nad sebou teď černý mrak a rozhodně se nenechám přesvědčit k pozitivnějšímu myšlení. Nezmohl se na slovo. Cigaretu raději ani nedokouřil a odebral se zpět na svou kajutu.

Zpětně mi dochází, že vyslovit před Homerem něco takového ode mě bylo dost necitlivé a měla jsem se svého komentáře raději zdržet nebo alespoň lépe volit slova. Je to člověk, který prací na lodi tráví už celé roky a má ji skutečně rád. Pro něj tohle opravdu je celý jeho svět a život. A teď se najednou ocitl vedle holky, která mu během několika vteřin sdělí, že v podstatě nežije. To, že mi určitý způsob života nepřipadá správný, ještě neznamená, že doopravdy není. Přemýšlím, jak by bylo mě, kdyby mi někdo řekl, že můj život nestojí za to. Ublížilo by mi to a začala bych přemýšlet o tom, jestli nežiju v klamu a nebudu na smrtelné posteli litovat toho, že jsem své bytí promarnila. A bohužel to nebylo naposledy, co jsem spontánní mluvou pošpinila něco, co někdo z posádky zbožňoval.

Jen pár dní po rozhovoru s Homerem jsem se v ranních hodinách ocitla na zádi opět, tentokrát s krásnou zelenookou dámou drobné postavy. Její zrzavé vlasy na slunci zářily ještě více, než obvykle. Při pohledu na ně jsem se vždy jen horko těžko bránila závistným pocitům. Tou osobou nebyl nikdo jiný, než má šéfová E., která si i přesto, že jí bylo teprve dvacet sedm let, dokázala na lodi vybudovat skvělou kariéru a dosáhnout vysoké pozice.

Už od prvního dne mi E. připadala jako naprosto neškodná osoba. Nechápala jsem, proč z ní mají všichni takové obavy. Dokonce i jinak velmi uvolněný Alfa samec se v její přítomnosti měnil v ustrašenou verzi sebe samého. Všichni kolem E. vždy chodili po špičkách, práci brali ještě zodpovědněji, než obvykle a snažili se působit tak seriózně, že by někteří z nich snad mohli uspět i v politice.

Myslím si, že je to především tím, že si E. dobře uvědomuje, že díky svému nevinnému zevnějšku a nízkému věku by mohla mít problém s budováním respektu. Tolik se bála, že vlídnějším přístupem ke svým podřízeným by v jejich očích klesla na hodnotě, kterou jako manažerka skutečně potřebuje... Uměla působit velmi chladně a přísně, byla schopná začít neuvěřitelným způsobem křičet i kvůli naprostým maličkostem. Přesto jsem tak nějak vždycky měla pocit, že v podstatě je to taková čistá dušička, která se jen snaží ukrývat, aby neutrpěla zranění.

Právě teď jsem zde s touto osobou stála, protože mě a mé dvě spolubydlící z kajuty slyšela předchozího večera mluvit nevelmi pozitivně o organizaci na lodi a nebránily jsme se ani používat velmi nevybíravý slovník. Měla jsem poté nutkání si s ní promluvit a vše jí vysvětlit, ačkoliv zbylé dvě kolegyně mě přemlouvaly, abych to raději nechala být. E. si na mě přece moc ráda smlsne a určitě nechci "dostat přes čumák", že ne? Nenechala jsem si to rozmluvit a tak jsem ji druhého dne hned ráno poprosila, aby si se mnou šla dát cigaretku a já jí mezi tím vše objasním.

Stála proti mně ve své uniformě a s překříženýma rukama, jen pravačku občas zvedla k ústům, aby do nich vdechla trochu nikotinu.
"E., to, jak jste nás včera slyšela-"
"K., nic mi nemusíte vysvětlovat," přerušila mě. "Když je to tady pro vás takovej opruz-"
"Ne, počkejte," Tentokrát jsem ji pro změnu přerušila já. "Fakt si myslím, že vám to budu umět dobře vysvětlit." A tak čekala. Naprosto poklidně a bez výraznějších emocí. V tu chvíli pro mě byla naprosto nečitelná. "Nezlobte se na holky," pokračovala jsem. "Sama víte, že je to tady fakt těžký. Prostě jsme úplně odtržený od života, nikoho tu nemáme a kolikrát ani není čas zavolat nebo napsat domů."

Napjatě jsem čekala na její reakci. Pokud je vážně tak drsná, jak všichni říkají, určitě dostanu pořádnou "čočku"... Nestalo se. Dál tam jen stála a její tvář byla stejně kamenná, jako předtím. A tak jsem pokračovala dál. "Berte to tak, že jsou tu už nějakou dobu a padá na ně ponorková nemoc. No, a já... Pro mě je to zase všechno nový, na nic z toho nejsem zvyklá, takže mi to taky všechno leze krkem."
"Já to chápu, K. a nezlobím se na vás. Nemám důvod." V ten moment přišel z mé strany tichý údiv a řekla bych, že byl v mém obličeji dost čitelný. "Když máte volno, můžete se bavit, o čem chcete," opět si potáhla z cigarety. "Jenom vám chci poradit - dávejte si pozor na pusu. Na vysokých pozicích jsou tu kromě mě i jiný lidi, kteří rozumí česky a těm by vůbec nevadilo zavolat vedení do Čech a dát vám to sežrat." Takže tahle "kruťanda" je natolik drsná, že mi ještě radí, na koho si mám dávat pozor. Znovu se mi potvrzuje, že nemám vždycky dát na to, co mi kdo říká a že lepší je si názor udělat sama.

"Tak dobrý? Fakt se nezlobíte?" zeptala jsem se až překvapeně.
"Vůbec. Proč taky? Vy si myslíte, že nevím, jak je to těžký? Já jsem na lodi začínala jako pokojská."
"To vážně?"
"No, jasně," odpověděla jakoby to byla naprostá samozřejmost. Pravděpodobně se jí do mysli vkradla příjemná vzpomínka na staré dobré časy, protože se jí poprvé ve tváři objevil jemný náznak úsměvu. Jen na okamžik. Potom zavedla téma k něčemu, co jí muselo vnitřně velmi trápit a úsměv zase rychle zmizel.

"Já vím, že si všichni myslí, že si tady jenom chodím v kostýmku a každýho buzeruju, ale já toho mám taky hodně." Výrazně posmutněla.
"To je mi jasný," přikývla jsem soucitně.
"Na mě se to valí ze všech stran a ještě mi pořád chodí další a další úkoly z Čech. Vy si myslíte, že mě baví pořád křičet? Nebaví. Ale když vidím chyby, tak vám o nich musím říct. Když to neudělám já, tak sem jednou přijede někdo, kdo to řekne a bude to ještě horší." Hádám, že se jí do hlavy musela s každým slovem vkrádat další a další dávka vzteku, který na sobě nenechala znát jen aby si zachovala dekorum. "Já to beru tak, jak to je - jako práci. Byla bych ráda, kdyby se vám tu všem líbilo a jednou jste na to třeba i rádi vzpomínali, ale hlavně jste sem přijeli pracovat." Měla naprostou pravdu. Nebylo nic, co bych mohla dodat. "A na druhou stranu, já si fakt nemyslím, že je to tady až tak strašný. Dejte tomu šanci. Můžete to tu začít mít ráda."
"To teda nevím," řekla jsem skepticky. "Věděla jsem, že to bude hodně těžký a fakt jsem se sem nepřijela flákat, ale že to bude až takovej masakr, jsem nečekala. Upřímně, kdybych věděla, jaký to bude, nejela bych." Neřekla na to nic. Možná na vteřinku jsem postřehla v jejích očích lehký nesouhlas, ten se ale zase rychle vytratil a místo něj se E. pokusila probudit v sobě lehkou míru empatie a tak se raději rozhodla mlčet. "Tak jsem prostě jenom chtěla říct, že to, co jsme včera říkaly, nebylo myšlený vyloženě špatně. Prostě je to tu šílený a holt si na to občas potřebujeme zanadávat."
"Já vím," opět se krátce usmála. "Ale fakt si dávejte bacha."

Obě jsme vhodily nedopalky do popelníku a vydaly jsme se vstříc novému pracovnímu dni. Ještě než jsme se každá vydala svým směrem, řekla E. na závěr poslední větu. "V pohodě, jedem dál."

Ano, jedeme. To je přesně to, co musím udělat - jet dál. Potřebuju se konečně dát dohromady a místo breku a sebelítosti se pokoušet všechno zvládnout. Přijela jsem sem dobrovolně, nikdo mě k tomu nenutil a stejně tak nemám ani povinnost tady zůstávat, když se mi tu nelíbí. Všechno je to jen na mně a o mně. A přece to nezabalím jen proto, že se mi tu nedaří? To bych před sebou klesla. Prostě se pokusím pracovat tak dobře, jak jen bude v mých silách. Když to bude málo a dostanu výpověď, co se vlastně stane? Zkrátka bych vymyslela nový plán a žila dál, ale aspoň s klidem v duši, že jsem se snažila. O nic víc nejde.

A právě v okamžiku, kdy jsem si řekla, že pro mě práce na lodi není zas tak moc důležitá a že si nějak v případě neúspěchu poradím, se situace začala obracet k lepšímu. Přestala jsem být ve stresu a podrážděná. Uvolnila jsem se a najednou vše bylo lepší. Hodně mi pomohla právě E., které po našem rozhovoru na zádi pravděpodobně došlo, že jsem tak trochu labilní jedinec a nacházím se na pokraji zhroucení a tak mi možná i ze strachu, aby mi neruplo v bedně a nenašli mě nakonec utopenou v řece, hehe, začala radit co zlepšit a to bez křiku, ale uvolněně a z vesela. Dost mě toho naučila a práce mi šla rázem lépe a to vedlo k povznesu mé celkové nálady.

Stejně tak E. změnila přístup i k ostatním zaměstnancům. Přestala kvůli chybám křičet, a místo toho kritiku podávala jako drahocenné rady. Ostatní se jí rázem tolik nebáli, což vedlo k tomu, že i ona se nakonec uvolnila. Chladný výraz v její tváři byl nahrazen úsměvem a kolegové ji začali milovat a konečně vnímat takovou, jaká doopravdy je - jako hodnou a skromnou holku, která se neštítí práce a zároveň má taky pěkně ostré lokty a rozhodně jí nechcete naštvat. E. touto změnou neztratila ani kapičku respektu, naopak ho ještě posílila. Po palubě se pohybovala spokojeně a s radostí. Bylo jasně vidět, že pokud život na lodi někdo skutečně miluje, pak je to právě ona.

A psychická pohoda dovolila i mně začít se chovat přátelsky ke zbytku posádky. Už jsem nevyhledávala samotu tak často, a na místo toho jsem se snažila účastnit společných chvilek s posádkou po večerech. S některými kolegy jsem se rychle sblížila a zamilovala jsem se (lépe řečeno jsem si vsugerovala, že jsem se zamilovala) do Alfa samce, který se stal dalším velkým důvodem, proč na lodi zůstat. A po nějaké době jsem zjistila, že všechna ta dřina vlastně žádnou dřinou není. Pro mě už to nebyla práce, ale zkrátka běžná náplň dne. Každodenní rutina a naprosto automatická věc, jako že si dvakrát denně čistíte zuby.

Sklíčenost zmizela a přišla pravá, nefalšovaná radost. Ve dnech, kdy jsem měla skutečně dobrou náladu, jsem byla schopná v pracovní době dokonce i tančit a zpívat do vařečky v kuchyni kolem ostatních kolegů či vyvádět jiné vylomeniny. Tím jsem byla typická. Když jsem se jednou vrátila s kolegyní z nákupů, na které jsme vyrazily během několika hodin volna, ona potom vyprávěla našemu šéfkuchaři, jak jsme se měly a že jsem si koupila velmi kvalitní cestovní kufr, o kterém mi prodejce ve snaze zboží prodat řekl, že je natolik pevný, že bych na něm mohla i skákat. Když to šéfkuchař slyšel, jen se pousmál a řekl: "A jak znám K., tak to určitě hned zkusila."

To, co mi tolik lidí říkalo a čemu jsem nevěřila - tedy že mám dát lodi šanci a uvidím, že ji budu mít nakonec ráda - se najednou stalo faktem, i přestože jsem v prvních týdnech prohlašovala, že své kolegy nechápu a jsou blázni, když tímto způsobem žijí už několik let. V tom měla velkou pravdu spolubydlící R. "Tohle je jako droga. Ničí tě to, nedělá ti to dobře, jsi z toho v háji a stejně nakonec chceš víc."

Čas začal velmi rychle utíkat a nejednou se blížil konec sezóny, kterého jsem se velmi obávala. Tušila jsem, že se mi bude stýskat, ale i přesto, když jsem jen pár týdnů před odjezdem opět nakráčela za E. s bílou vlajkou, tentokrát proto, že se toho dne zrovna zlobila na celou posádku kvůli špatnému plnění povinností, sama jsem nevěřila tomu, co jí říkám.

"E., vy se na nás pořád zlobíte?"
"Já se nezlobím. Mně už je to všechno úplně jedno," řekla s tónem, který jasně nasvědčoval tomu, že se sice nezlobí, ale ještě chvilku se hodlá tvářit, že nás má všechny na háku. "Mně jenom unavuje, že tady všem od začátku sezóny říkám, jak má práce vypadat a vy to ještě na konci neumíte."
"Vždyť víte, že to neděláme schválně," řekla jsem uvolněně. "A usmějte se, takhle vám to nesluší."
Přestože se ještě na okamžik snažila udržet si svůj naštvaný výraz, nakonec jsem dosáhla svého a E. se usmála. "Fakt se snažíme a nikdo záměrně nechce dělat věci blbě," pokračovala jsem. "Vážně nevěřím, že to říkám zrovna já, ale máme to tu fakt rádi."
 


Komentáře

1 Akim Akim | E-mail | Web | 20. dubna 2015 v 11:39 | Reagovat

Moc pěkný příběh a skvostně napsaný. Bude pokračování, případně něco podobného? :-)

2 K. K. | Web | 20. dubna 2015 v 11:58 | Reagovat

[1]: Děkuji.
Pokračování? Nic takového neplánuju. Psala jsem to - stejně jako většinu svých článků - prostě jako jednorázovku. Ani nevím, jak bych to ještě měla dál rozvádět. Co jsem chtěla, jsem napsala. Samozřejmě, že na lodi se toho stalo tolik, že bych o tom mohla psát pořád, ale jak píšu v úvodu, rozhodla jsem se to nedělat. Takže ne, tento článek zůstane bezdětný. :-D

3 Akim Akim | E-mail | Web | 20. dubna 2015 v 12:02 | Reagovat

[2]: Tak to je škoda, napsala si to náramně a krásně, ale tvé rozhodnutí chápu a respektuji. Každopádně se ale těším na další tvoje články. :-)

4 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 23. dubna 2015 v 15:40 | Reagovat

Představa života na lodi se mi docela líbí... i když nevím, jestli bych ji vydržela dlouho. Zatím jsem nejdéle byla na lodi 10 dní a už se mi po zemi stýskalo... potřebuju totiž pořád někde chodit a menší loď mi prostě nestačila :D

5 stuprum stuprum | Web | 26. dubna 2015 v 23:23 | Reagovat

Homero, jak si ho představuji, je směska Homera Simpsona a Romea. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama