Duben 2015

AquaMemoáry

20. dubna 2015 v 10:48 | K. |  Myšlenkové návraty
Ve volném čase je velmi snadné mě nalézt na Náplavce. Vydávám se sem velmi často. Vydržím se po ní sem a tam procházet i celé hodiny, případně tu vysedávat buďto jen tak a nebo se sešitem na koleni. Nikdy mě ale nenajdete na lavičce. Posadím se na zem přímo k řece a kdyby voda nebyla studená, pravděpodobně by moje kecky ležely vedle mě a chodidla bych měla ponořená pod hladinou. Stejně tak mě tu nespatříte ve skutečně horkých dnech. Během těch se sem totiž vyráží slunit velké množství lidí a z klidného místa pro uvolnění a spontánní tok myšlenek se stává přelidněný cíl pro všechny, kteří si v denních plánech nacpaných povinnostmi dokáží nalézt alespoň chviličku pro odpočinek.

Od okamžiku, kdy jsem opustila loď, mi voda šíleně chybí a proto mám potřebu ji vyhledávat alespoň takhle. Když už na řece nebydlím, alespoň chci být v její blízkosti. Náplavka se pro mě stala beze sporu nejoblíbenějším místem v Praze. Naprosto vážně. Kašlu na jídlo v drahých restauracích a na kino. Když na mě chlap chce udělat dojem, neměl by mi platit večeři, ale vzít mě na procházku právě sem, aniž by za mě utratil korunu. A pokud už by měl tu potřebu, stačí, když mi na cestu koupí zmrzlinu. Budu nejšťastnější osoba na světě, on udělá obrovský dojem a společné chvilky si náležitě užiju. Možná místy budu věnovat větší pozornost okolí, labutím a kachnám, haha, ale pokud by mu to vadilo, může s sebou vzít usušený chléb. Já se nažeru a zas budu v klidu. Můžeme je společně nakrmit. Zajistí si tím, že svůj zájem mezi něj a vodní ptactvo spravedlivě rozdělím a ještě budu ohromená tím, že ho to vůbec napadlo. Jó, ke spokojenosti stačí fakt málo.

Jsem vodou tak trošičku posedlá a procházkami v její blízkosti to nekončí. I doma jsem schopná si udělat odpočinkový večer se solnými lampami, svíčkami a relaxační hudbou... Lépe řečeno s relaxačními zvuky. Pouštím si hodinové nahrávky tekoucí vody, deště a bouřek... A ty mě potom vždycky nutí jít čůrat, hehe.

Právě jsem se z jedné takové procházky na Náplavce vrátila a jelikož říční hotelové lodě v Evropě v tomto období začínají novou sezónu a někteří z mých přátel ze sezóny loňské se už připravují na odjezd, přepadla mě dnes další z mých vzpomínacích nálad. Během svého vlastního pobytu na lodi jsem neměla dost času na to, abych o zážitcích psala aktuálně, po návratu jsem zase měla až moc starostí s tím, jak opět začít fungovat na pevnině a navíc mi bylo kamarádkou vytýkáno, že nejsem schopná mluvit o ničem jiném, než o tom, co všechno se dělo na palubě. Každý rozhovor jsem byla schopná nějakým způsobem stočit k lodi a N. nestačila protáčet oči v sloup. Stala se ze mě parodie na člověka, kterým jsem byla ještě před odjezdem a historkami z pracovního života jsem otravovala všechny kolem sebe. Proto jsem se rozhodla se ani dodatečně ve svém psaní k tomuto období nevracet.

Od návratu ale už uběhl nějaký ten pátek a minulostí na lodi už nežiju. Jen si na ní občas ráda zavzpomínám. A proto si myslím, že nebude žádný prohřešek, když se k ní vrátím i v tomto článku o tom, jak je možné začít milovat nenáviděné.



Alkohol - metla lidstva

2. dubna 2015 v 22:06 | K. |  Myšlenkové návraty
Vždycky jsem patřila mezi hrstku lidí, u kterých všechno přichází tak nějak pomaleji... Pokud tedy nebudeme počítat prsa a menstruaci. Tyhle dvě věci naopak přišly rychleji, než jsem chtěla. Prsa mi začala růst už ve třetím ročníku jako první holce ve třídě a moje vaječníky si pravděpodobně řekly, že aby za "dvojčaty" nezaostávaly, poběží pro další zlatou a tak jsem se menstruace dočkala již jako jedenáctiletý páťák.

Nemůžu si odpustit dodatek o tom, že jsem tyhle dva znaky dospívání nesla velmi těžce. Styděla jsem se za svoje prsa a když mě matka nutila pořídit si první podprsenku, brečela jsem přímo v obchodě, protože až se budeme v šatně převlékat na tělák, všichni uvidí, že ji mám a budu jediná, kdo ji nosí a to je přece úplně trapný, žeo. První den menstruace jsem pro změnu zase byla ze situace tak v šoku, že jsem směla zůstat doma. Matka mě telefonicky omluvila u třídní učitelky.

Následujícího dne jsme zrovna se školou jeli na výlet, jehož cíl si již nepamatuju. Měli jsme se tedy ráno sejít přímo na autobusové zastávce. Přišla jsem na poslední chvíli, většina mých spolužáků již byla seřazena před dveřmi do autobusu, zatímco třídní kontrolovala jejich počet. Hned poté, co jsem ji pozdravila se na mě začala významně a nadšeně usmívat a já měla v ten moment pocit, že snad z kabelky vytáhne rachejtle a na oslavu mých měsíčků započne ohňostroj nebo že odpálí lahev rychlých špuntů a pronese přípitek, případně že minimálně dostanu pochvalu do žákovské knížky. A tak zatímco pančelka málem samou radostí nad tím, že jsem začala snášet vajíčka, div neudělala na zem loužičku, já jen nasadila otrávený výraz, rudá až na zadku jsem sklopila hlavu, nak kterou mi šlehaly hromy a blesky a napochodovala jsem do autobusu s paranoidním pocitem, že o mých červených dnech snad všichni spolužáci vědí a za mými zády se mi určitě posmívají. Ale to jsem se zase dostala k tématu, o kterém jsem dneska psát nechtěla. Původně jsem měla v plánu vám vyprávět o tom, jak vypadal můj první velký střet s alkoholem.

Věková hranice, kdy mládež začíná pít se neustále snižuje. I přesto, že by se podle legislativy neměl člověk napít dřív, jak v osmnácti letech, upřímně neznám snad nikoho, kdo by toto pravidlo skutečně dodržel. Právě už na základce jsem možná tak v sedmé třídě začínala poslouchat o víkendových radovánkách svých spolužáků a na střední to již bylo jakousi pondělní rutinou. Všichni si často povídali o různých druzích alkoholu, smáli se zvracení za autobusovými zastávkami, do květináčů, odpadkových košů či jiných možných i nemožných předmětů a dávali mi na odiv svou širokou alkoholovou slovní zásobu. Oproti nim jsem já vyrůstala v rodině, kde se alkohol nikdy nevyskytoval a pokud se už rodiče dvakrát do roka rozšoupli a koupili si lahvové pivo, kterým zapili nedělní oběd, dalo se to považovat za mejdan.