Začínám mít vážné obavy, že mi už definitivně přeskočilo

3. února 2015 v 2:20 | K. |  Deník
Nadpis článku mluví za vše... Bacha na věc, jdu si pokecat s klávesnicí sama o sobě! A bude to nejspíš dost dlouhý... A nespisovný... A taky jedna velká spontánnost a improvizace... Protože víte jak... Mám pocity a musim se s nima svěřit... A komu jinýmu vykecat důvěrný věci než tolik důvěryhodnýmu internetu, haha... Kurňa, tohle nemůže dopadnout dobře!

Řekněme si to narovinu - tak docela normální jsem nikdy nebyla a ani nebudu. Ti, kteří mě znají osobně to mohou potvrdit. V mém životě se v podstatě střídají dvě hlavní období. To, ve kterém se za svou pošahanost absolutně nestydím a naopak ji beru jako přednost a pak to, ve kterém nad ní depkařím a s polštářem přitisknutým k hrudi a s rozmazaným makeupem, který by mi záviděl i Joker se smiřuju s tím, že budu jednou se svěrací kazajkou převezena do psychiatrické léčebny... Počkat, to se Jokerovi stalo taky! Muehehe, měla bych začít nosit fialový kvádro, pořádně si rozcuchat vlasy a pak jít celýmu Gothamu otrávit zásoby vody.




Mimochodem, jsem obrovský fanda superpadouchů a všech záporných postav obecně. Obzvlášť zbožňuju padouchy, kteří jsou nějakým způsobem spojeni s Batmanem. Joker je můj favorit, ale třeba takový Tučňák, Dvě Tváře (původně Harvey Dent) či samotná Jokerova spojenkyně Harley Quinn mají taky něco do sebe.

Vzpomínám si, jak jsem jako malá holčička poprvé viděla Burtonův film Batman se vrací. Okamžitě jsem se do Batmana zamilovala. Ne kvůli němu samotnému (on je v podstatě hrozně nudnej), ale právě kvůli všem superpadouchům. S Tučňákem jsem jako malá sympatizovala nejvíc.

Není už i to samo o sobě zvláštní? Neměla bych se jako malé dítě při pohledu na slizkého špinavého chlapa, který vypadá jako tučňák a jí syrové ryby, spíš děsit? Nestalo se. Byl pro mě boží a zůstává božím až do současnosti!

Náramně mě baví sledovat příběhy všech těch záporáků. Chci vědět, proč se z nich stali ti zlí... Tučňák se narodil s vážným handicapem, jeho rodiče k němu cítili odpor a tak ho odložili. On potom vyrůstal v Gothamské kanalizaci, kde byl vychován - ja jinak - tučňáky... A v dospělosti se rozhodl, že se vydá nahoru do města, aby se dozvěděl něco o svém původu a začala mela... No řekněte, může vám ho nebýt líto?

Vidíte? Vidíte?! Fakt nejsem normální! Kam jsem se to dostala od původního tématu?

Původně jsem měla v plánu psát o tom, že si připadám, jako když se mi rozjíždí určitá sociální fobie. Čím dál víc se bojím navštěvovat město, které pro mě bylo ještě před odjezdem domovem a místem, kde jsem se cítila nejlépe... A teď? V podstatě jsem schopná se tam ukázat jednou za čas a to ještě pouze za tmy. Přijedu večer, sejdu se s pár lidmi a v noci se vracím zpět... zpět... kam vlastně? Domů? Tohle není domov... Lépe řečeno, nevím na jak dlouho (pozn. mám nabídku opět odjet na loď a ještě jsem se nerozhodla, jestli ji přijmu).

Zpět k tématu. Ráda se procházím centrem Prahy. Sama mezi davy dalších lidí, kteří se mezi sebou neznají... Krásně se tam ztratím a připadám si nepatrně. A ten pocit miluju... Ale i přesto, že Praha je nádherná, srdcem jsem pořád doma TAM, tam v tom městě, které vizuálně Praze nemůže ani v nejmenším konkurovat. Přesto jsem tam byla šťastná a ze všech míst na světě ho mám nejradši...

Je naprosto tragický, že se tam teď bojím ukázat, obzvlášť pak za denního světla. Připadá mi najednou moc malé a neanonymní a já se v něm cítím až moc nápadná. Co kdybych tam narazila na někoho, koho vidět vážně nechci? Co potom? Co by se stalo? Tak nějak vypadají moje myšlenkové pochody při představě, že jdu oním městem ve dne...

A potom začnu přemýšlet víc a ještě víc. Kdyby moje myšlenky byly vrtačka, měla bych hlavu jako (e)mentál. Nakonec se dostanu až k otázce: "Čeho se vlastně bojím?" a dojdu k tomu, že to nejsou obavy ze střetu samotného, ani z konfliktu. Jde nejspíš hlavně o to, že pokud by mezi námi skutečně došlo k hádce, odehrála by se přímo někde na ulici před očima cizích lidí, kteří by se otáčeli a já nechci být viděna, jak hystericky křičím/pláču/klepu se/utíkám/nebo-co-já-vím-co-by-se-se-mnou-stalo-kdyby-k-tomu-fakt-došlo.

Strašně, strašně nesnáším, když se na veřejnosti projeví jakákoliv moje slabost. Nesnáším, když působím slabá. Nechci, aby mě tak lidé viděli... A tak se v hlavě plynule dostávám k další myšlence a to sice: "To né, já jsem stejná jako ona!!! Néé, prosím, jen to ne!"... Záleží mi na tom, co si o mně lidé myslí, i když jsou cizí a mělo by mi to být jedno. Což je něco, co mi na ní vždycky strašně vadilo. Teď se potýkám s tím samým problémem. Pitomý vzorce chování! Je strašný, jak moc fungujou...

No, a tak si nakonec v rámci svýho zdlouhavýho přemýšlení musím přiznat, že to, z čeho mám ve skutečnosti největší strach, jsem beztak jen já samotná. Bojím se sama sebe! No nejsem magor? Mám strach ze svých slabostí a chyb a raději se vyhýbám lidem, kteří by mohli na mé chyby upozornit. Nechci zjistit, že si někdo myslí, že mám chyby...


Nemyslete si, nevnímám se jako bezchybnou. Vím o tolika věcech, které jsou se mnou špatně, že to ani není hezký. Nemám problém sama sobě přiznat, že nejsem dokonalá a že dělám blbosti. Co mi ale vadí je vědomí, že to třeba taky vídí i někdo další kromě mě. A aby to bylo ještě komplikovanější, vadí mi to pouze u lidí, kteří mě tak dobře neznají. Mám několik výborných přátel, jsem si vědoma toho, že vědí o mých chybách a slabostech a nevadí mi to. Naopak si nesmírně vážím toho, že mě mají rádi i s nimi a nebojí se mě na ně dost tvrdě upozornit... Ale když si o mně myslí něco špatného někdo, kdo o mně ví kulový! NE! Nepřípustné! Nesnáším, když mě odsuzuje někdo, kdo mě nezná!

Do háje, tohle celý je až moc uhozený už i na mě a to jsem sama původcem té myšlenky a sama původcem svých strachů... Mimochodem, proč mi připadá, že dneska píšu obzvlášť jako debil? A taky mi teď došlo, že obecně v písemném projevu až nadměrně používám trojtečky a fakt nechápu proč... Matoucí.


A další myšlenka: "Fajn, co když nepotkám přímo ji, ale někoho, kdo je s ní nějakým způsobem spojený nebo prostě jen kohokoliv, kdo o ní bude chtít mluvit?". Nechci riskovat, že narazím na někoho, kdo se ke mně rozeběhne a začne na mě - opět jsme u toho - řvát na veřejnosti, že bych se měla stydět (jo, donesly se mi i zprávy o lidech, kteří by údajně přesně tohle udělali) a nechci o ní mluvit ani jakkoliv jinak (rozuměno ani v míru s kýmkoliv). Chci se tvářit, že je všechno naprosto v pohodě, nic špatnýho nikdy nebylo, všechno je naprosto dokonalý a já se vozím s jednorožcema na duze plný lásky a míru... A ještě jednou - HLAVNĚ NECHCI, ABY MI NĚKDO TOTÁLNĚ NEZNALEJ SITUACE COKOLIV VYČÍTAL!

No nene! Zrovna se mi podařilo vymyslet super pointu a spojitost mezi tím, co jsem na začátku psala o záporácích a tím, o čem melu teď a mám z toho hroznou radost! Asi se prostě jenom hrozně bojim toho, že si o mně budou lidi myslet, že jsem superpadouch... Že jsem ta zlá (už zase ty tečky). Protože i když se na záporáky výborně kouká ve filmech nebo se o nich čte v knížkách, v reálnym světě žádnej superpadouch bejt nechci...

Tak, to bychom měli. Článek napsán a místo toho, abych si zlepšila náladu, si teď připadám padlá na hlavu ještě víc, hehe... Ale neva. Ono zase bude líp... Aneb neměla bych zveřejňovat články, když mám PMS.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama