O touze pátrat po kořenech

11. února 2015 v 12:57 | K. |  Myšlenkové návraty
"Stejně je zajímavý, jakým způsobem fungujou geny," řekla jsem. Z úst mi vycházela pára rozplývající se v chladném venkovním vzduchu. "To, že mám nějaký asijský předky, je úplně jasný a je to na mně i dost vidět, ale stejně. Nikdy jsem v Asii nebyla, ani jsem nebyla v žádnym dlouhodobym kontaktu s žádnym Asiatem," rozvíjela jsem dál myšlenku kráčejíc s rukama ukrytýma v kapsách do kopce, který nás s kolegyní I. dělil od školky, do které chodíme pracovat. "I tak mě ale asijská kultura šíleně přitahuje."
"To víš, že jo," pronesla chápěvě I. "Ono se říká, že je všechno podmíněný výchovou, ale stejně-"
"Ale to jo," přerušila jsem ji. "Část je výchova a další část jsou geny."
"Dobře, ale řekni mi, vychováš z blondýny černovlásku? Nevychováš," řekla. Vždycky mě úplně uzemní, jak neuvěřitelně moudře a rozumně I. mluví.
"To ne, no," dala jsem jí za pravdu.
"Co blondýna může nanejvýš udělat, je obarvit se na černo. Ale stejně to bude pořád blondýna." Nemělo ani cenu odpovídat. To, že má pravdu věděla I. sama a zcela jasné to bylo i mně...

"Kdybych měla fakt hodně, hodně peněz a chtěla bych si za ně koupit barák - což nechci, ale kdyby - byl by v asijskym stylu... A s velkou japonskou zahradou," zasnila jsem se na chvilku. "Dřevěnej most přes jezírko, fontánka, barevný keře a stromy..."
"Můžeš začít bonsajema. Ty mám v bytě i já."

Po dlouhé době jsem použila myšlenkový návrat jako úvod ke článku. Pročítala jsem si svoje deníky z období zhruba před rokem a natrefila jsem i na zápis, ze kterého pochází tento úryvek. Nadchla jsem se pro něj, protože je velmi aktuální vzhledem k myšlenkám, které mě právě pohlcují, a hned jsem věděla, že udělám něco, co by mě nikdy předtím ani nenapadlo a skutečně zveřejním úryvek z něčeho natolik osobního jako je deník... Ale pozor! Rozhodně si na to nezvykejte!

Jen doufám, I., pokud to čteš, že se nebudeš zlobit, že jsem zveřejnila přepis útržku z našeho rozhovoru. Snad ho vezmeš, stejně jako já, jako příjemné připomenutí něčeho, na cos už úplně zapomněla... A vidíte, přesně kvůli tomu miluju deníčky! Zpět k tématu.




Jsem adoptovaná. Nikdy jsem nepoznala své biologické rodiče. Nevím o nich prakticky nic a nikdy jsem ani neměla potřebu po nich pátrat. Má adoptivní matka mi poskytla velmi stručné a také nepříznivé informace o biologické rodině a to způsobilo, že jsem k ní získala už v dětství silný odpor a řekla jsem si, že znát pravdu ani náhodou nechci. Ti lidé jsou cizí, já se na ně šíleně zlobím a víc vědět nepotřebuju. Nelákalo mě setkat se tváří tvář s někým, kdo mě odkopnul. Nedokázala bych se mu ani podívat do očí.

Mimochodem, tohle je něco, co mě vážně vytáčí. Lidé, kteří nemají dostatek zodpovědnosti na to, aby si dávali pozor, když dobře vědí, že dítě nechtějí. Je vážně tak těžké přemýšlet a zvážit důsledky svých činů? Nechat se zbouchnout je tak strašně lehké. Kdyby se má biologická matka chránila, nemusela by otěhotnět a ušetřila by mi spoustu problémů... Tak, muselo to ze mě ven. Ty jo, mně je dobře! A teď zpátky k článku.

Najednou mě přepadla neuvěřitelná touha zjistit, jak to tenkrát všechno vlastně bylo a to aniž bych věděla, proč to přišlo tak z ničeho nic. Zkrátka to tak je... Zajímá mě především původ biologického otce. Vím od adoptivní matky, že ta žena, která mě porodila (odmítám ji označovat slovem "matka") byla rozhodně češka a že pravděpodobně v opilosti na nějaké akci poznala mého biologického otce, který nejspíš ani neví, že mu někde po světě běhá dítě, protože to byla známost na jednu noc.

Vzhledem k mým obličejovým rysům je naprosto jasné, že to musí být nějaký Asiat. A právě teď mě opět přepadlo období, kdy mi Asie připadá neuvěřitelně krásná a já se rozplývám nad fotografiemi zachycujícími asijskou architekturu a kulturu, koukám na Kill Bill (jó, zbožňuju ten film a teď všichni hromadně zařveme: "Milujeme Tarantíííínááááá!!!") nebo na Annu a krále (romantický snímek natolik přeslazený, že z toho až bolí zuby, ale to prostředí za to stojí) a na YouTube si pouštím dokumenty o tom, jaké to je být gejšou, zatímco mi na pozadí hraje soundtrack ze stejnojmenného hollywoodského filmu.

Taky chodím hlídat malou holčičku a její tatínek je velký fanoušek Bushida (samurajský etický kodex) a asijské kultury obecně. V jejich bytě na zdech visí obrazy s Budhou, čínskými znaky a dokonce je zde i několik vystavených samurajských mečů. Naprostá krása! Jsem tím naprosto uchvácená, obzvláště těmi meči. Jeden z nich jsem si dokonce troufla i zvednout ze stojanu a potěžkat si ho. Mimochodem, byla jsem až překvapená, jak moc je ve skutečnosti těžký, na druhou stranu, nebudu lhát, připadala jsem si krutopřísně, hehe.

A tak jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že zajedu na matriku a pokusím se o svém původu něco zjistit. Jenže se strašně bojím zklamání. Co když se dozvím, že pocházím z ještě horších poměrů, než jaké mi popsala moje adoptivní matka? A hlavně, jde mi přece především o informace o biologickém otci. A ten nejspíš ani nebude uveden v mém původním rodném listu. Nejspíš bych se stejně nedozvěděla nic z toho, co vědět chci, ale naopak pouze to, co vědět netoužím.

Stojí mi to za to? Mám se šťourat v minulosti, nad kterou jsem ve svých téměr čtyřiadvaceti letech povznesena a riskovat, že se získanými informacemi nechám rozhodit a o svůj náhled na celou věc zase přijdu? Nevím, nevím. Jistá jsem si jen tím, že je vážně vtipné, že ať vyrůstáte v jakémkoliv prostředí, svoje genetické informace tím zkrátka nesmažete.

Možná zůstanu u toho, že se občas nechám pohltit zájmem o asijskou kulturu a budu ji obdivovat. Aspoň pro mě zůstane navždycky krásná, tajemná a neskutečně zajímavá a budu vědět, že k ní nezískám odpor, který by třeba mohl přijít, kdybych zjistila pravdu.

Mějte se krásně a さようなら!
 


Komentáře

1 Elis Elis | Web | 13. února 2015 v 21:34 | Reagovat

Já bych to nechala být, může to přinést potíže a zkomplikovat život, stejně se jedná jen o zvědavost a ne o "volání krve"...

2 stuprum stuprum | Web | 13. února 2015 v 23:03 | Reagovat

Všechno máš v palici. :D

3 K. K. | Web | 14. února 2015 v 0:22 | Reagovat

[2]: Samozřejmě. Myslíš si snad, že se to tu jmenuje Bordel v hlavě jen tak pro prdelky? :-D

4 Hëllena Hëllena | Web | 14. února 2015 v 13:47 | Reagovat

Mě by taky občas zajímalo, odkud pocházím. Mám sice stále svoje biologické rodiče u sebe a oba jsou Češi, ale stejně by mě to zajímalo, protože mám takové netypické rysy v obličeji, trochu šikmé oči, ale světlé vlasy a duhovky. Je ale možné, že to vzniklo jen shodou náhod toho, jak se zrovna seběhly geny mých rodičů dohromady. Takže jsem si zatím nic nezjišťovala, abych pak nebyla zklamaná a mohla si představovat, bůhvíjaký nemám původ :-D

5 Kika Kika | E-mail | Web | 14. února 2015 v 21:22 | Reagovat

Nejsem v Tvé situaci a nedokážu si to úplně představit, ale já bych hledala. Chtěla bych to vědět... To že Tvoje máma si nedala pozor.. Stejně tak mohla jít na potrat a možná její rozhodnutí bylo, že nebude sobecká (a zničí si figuru) a Tebe porodí. Samozřejmě to jenom usuzuju - nemám vůbec žádnou šajnu o tom jak to bylo ve skutečnosti. Jen spíš, že vždycky jsou dva názory. Protože mě kdyby se stalo (a ono se může stát, i když člověk sní pilulku a nasadí gumídka), tak bych si to nechala vzít..

6 Akim Akim | E-mail | Web | 16. února 2015 v 22:31 | Reagovat

Jsem na tom stejně jako ty. Též neznám své biologické rodiče. Dověděl jsem se to, když mi bylo asi 20 let, tedy před 16ti lety. Na rozdíl od tebe mě to ale nikdy vůbec nelákalo se pídit po svých biologických rodičích. Pro mě je rodič ten, kdo tě vychová a stará se o tebe, coby dítě, pro mě tedy moji adoptivní rodiče. Určitá zvědavost tam kdysi byla, ale já věřím na osud a to jak to dopadlo, beru právě jako osud, do kterého nehodlám šťourat. Ale v tomhle se těžko radí, to si musíš rozhodnout sama. Každopádně ti přeji, ať se rozhodneš jakkoliv, aby vše dopadlo tak, aby si nakonec byla šťastná. :-)

7 Lenin Lenin | Web | 16. února 2015 v 22:35 | Reagovat

Taky jsem adoptovaná. Dozvěděla jsem se to před dvěma roky, když mi bylo devatenáct, celkem blbou náhodou. A hned jsem měla chuť pátrat, protože člověk asi přirozeně tíhne k tomu znát původ a kořeny.

Já na matriku jela, ale zjistila jsem jen jméno biologické matky, její věk, bydliště v době porodu a jména prarodičů. Moc informací se tam nepíše. Otce matka neuvedla a řekla bych, že bys taky neměla v tomhle směru štěstí.

Tím moje pátrání skončilo, já se osobně s biologickou matkou setkat nechtěla, protože jsem se vlastně pravdě do očí podívat bála a řekla jsem si, že mi to za to nestojí. Je to cizí žena a kdo ví, kde je jí dnes konec a jak to s ní dopadlo. Nicméně jsem jí narozdíl od tebe vděčná, že si nedala pozor a otci ujely nohy. ;-) Jsem ráda, že jsem, a taky jsem ráda, že mě nabídla k adopci a že jsem měla to štěstí a hned jako dvoutýdenní mimčo se  dostala k mým rodičům, kteří mě vychovali a díky kterým jsem měla krásný dětství.

Jediný, co mě mrzí je to, že bez pomoci bio. matky nikdy nebudu moct najít svého staršího bratra. Toho bych našla ráda, ale už jsem se vzdala. Mám svojí sestru. Vlastně mi nic nechybí. Už si nepřipadám neúplná.

Samozřejmě mě občas zas a znovu přepadají myšlenky na to, kde jsem se vzala a jakých předků jsem zadek, ale ono je možná někdy lepší nevědět... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama