Únor 2015

Plány, cíle, sny

17. února 2015 v 20:05 | K. |  Myšlenkové návraty
Chystám se zveřejnit článek, kterému už nyní předpovídám, že si ho nikdy nikdo nepřečte. Jednak bude velmi dlouhý, jednak bude celý v angličtině. Následující řádky jsem psala kdysi těsně předtím, než se mi podařilo získat první práci a odstěhovat se do pronajaté garsonky. Nyní jsem je náhodou opět objevila. Tématem byly PERSONAL PLANS, GOALS AND DREAMS. V podstatě se mi všechno, co jsem tehdy chtěla, vzápětí splnilo. Poté jsem se o to opět nechala připravit, ale i to se zkrátka stalo z nějakého důvodu.

Pousmála jsem se nad tím, jak zajímavě se věci vyvinuly poté, co jsem toto napsala. A proto jsem se rozhodla, že esej zveřejním. Navíc mi hodně chybí angličtina, protože i přesto, že hlídám tříměsíční holčičku, na kterou mám dovoleno mluvit pouze anglicky, moje komunikace s ní se omezuje pouze na věty typu: "Honey, are you pooping?", "OK, let's put the cream on your little butt", zpívání písniček Eda Sheerana a podobně. Kdo ví, třeba se přece jen najde někdo (i kdyby to měl být jediný člověk), kdo si to rád přečte.

Chyby jsou mi líto, ale zkrátka nejsem rodilý mluvčí, tak se přes to jednoduše přeneste.

To be famous, to live in a big expensive house, to be a great parent, to have a good job... No matter what your dreams are, it's always a important to have them. Why? Because they're a great way to "escape". To escape from the real life, from reality. From the life that is hard to live, from reality that is hard to bear. Bigger or smaller, there is a dreamer within all of us. There's nothing wrong with living with your feets on the ground and your head in the clouds.


O touze pátrat po kořenech

11. února 2015 v 12:57 | K. |  Myšlenkové návraty
"Stejně je zajímavý, jakým způsobem fungujou geny," řekla jsem. Z úst mi vycházela pára rozplývající se v chladném venkovním vzduchu. "To, že mám nějaký asijský předky, je úplně jasný a je to na mně i dost vidět, ale stejně. Nikdy jsem v Asii nebyla, ani jsem nebyla v žádnym dlouhodobym kontaktu s žádnym Asiatem," rozvíjela jsem dál myšlenku kráčejíc s rukama ukrytýma v kapsách do kopce, který nás s kolegyní I. dělil od školky, do které chodíme pracovat. "I tak mě ale asijská kultura šíleně přitahuje."
"To víš, že jo," pronesla chápěvě I. "Ono se říká, že je všechno podmíněný výchovou, ale stejně-"
"Ale to jo," přerušila jsem ji. "Část je výchova a další část jsou geny."
"Dobře, ale řekni mi, vychováš z blondýny černovlásku? Nevychováš," řekla. Vždycky mě úplně uzemní, jak neuvěřitelně moudře a rozumně I. mluví.
"To ne, no," dala jsem jí za pravdu.
"Co blondýna může nanejvýš udělat, je obarvit se na černo. Ale stejně to bude pořád blondýna." Nemělo ani cenu odpovídat. To, že má pravdu věděla I. sama a zcela jasné to bylo i mně...

"Kdybych měla fakt hodně, hodně peněz a chtěla bych si za ně koupit barák - což nechci, ale kdyby - byl by v asijskym stylu... A s velkou japonskou zahradou," zasnila jsem se na chvilku. "Dřevěnej most přes jezírko, fontánka, barevný keře a stromy..."
"Můžeš začít bonsajema. Ty mám v bytě i já."

Po dlouhé době jsem použila myšlenkový návrat jako úvod ke článku. Pročítala jsem si svoje deníky z období zhruba před rokem a natrefila jsem i na zápis, ze kterého pochází tento úryvek. Nadchla jsem se pro něj, protože je velmi aktuální vzhledem k myšlenkám, které mě právě pohlcují, a hned jsem věděla, že udělám něco, co by mě nikdy předtím ani nenapadlo a skutečně zveřejním úryvek z něčeho natolik osobního jako je deník... Ale pozor! Rozhodně si na to nezvykejte!

Jen doufám, I., pokud to čteš, že se nebudeš zlobit, že jsem zveřejnila přepis útržku z našeho rozhovoru. Snad ho vezmeš, stejně jako já, jako příjemné připomenutí něčeho, na cos už úplně zapomněla... A vidíte, přesně kvůli tomu miluju deníčky! Zpět k tématu.



Málem jsem si nechala udělat tetování

7. února 2015 v 14:48 | K. |  Myšlenkové návraty
Tak jo, po minulém článku a potom, co jsem se v uplynulých týdnech chovala vážně pošahaně a výstředně, jsem si řekla, že už s tím končím a zkusím být pro změnu víc pozitivní, přestanu tolik dumat a budu veselá... Dobře, přiznejme si to, jsem, jaká jsem a nic se na tom nezmění jen proto, že jsem si to usmyslela. Ale i přesto. Jsem odhodlaná být pozitivnější při svém sebehodnocení a minimálně tady na Bložínku psát vesele laděné články. Není to nic moc, ale aspoň něco, ne? Ostatně, víte co? Došlo mi, že nemám důvod se pořád tak nenávidět. Uvědomila jsem si, že mám taky dobré vlastnosti a když si je poskládám dohromady, alespoň na nějakou dobu začínám mít i pocit, že jsem v podstatě hrozně fajn. Nasaďte si sluneční brýle, ať vám mé sebevědomí nevypálí zrak, protože:
  • umím si na věci udělat svůj vlastní názor a za ním si stát
  • nebojím se říkat nahlas, co si myslím
  • mám morální zásady a nejednám v rozporu se svým svědomím
  • pokud mám někoho skutečně ráda, dělám všechno proto, aby byl šťastný i kdybych tím měla ublížit sama sobě
  • ano, vážně jsem přesvědčená, že jsem naprosto skvělá a obětavá kamarádka, jakých je málo
  • občas umím lidi nějakým způsobem okouzlit už při prvním střetnutí (a pak mě poznají a je to v kelu, haha), dokonce mi bylo i řečeno, že jsem charismatická, chňá!
  • umím být vtipná
  • jsem upřímná
  • nejsem sobecká
  • mám charakter
Tak. Udělala jsem to. Nehorázně jsem se pochválila a zním teď jako namyšlená koza. A je mi to jedno. Jsem o tom vážně přesvědčená... většinu času. Myslete si o mně co chcete. Jsem prostě úžasná!



Začínám mít vážné obavy, že mi už definitivně přeskočilo

3. února 2015 v 2:20 | K. |  Deník
Nadpis článku mluví za vše... Bacha na věc, jdu si pokecat s klávesnicí sama o sobě! A bude to nejspíš dost dlouhý... A nespisovný... A taky jedna velká spontánnost a improvizace... Protože víte jak... Mám pocity a musim se s nima svěřit... A komu jinýmu vykecat důvěrný věci než tolik důvěryhodnýmu internetu, haha... Kurňa, tohle nemůže dopadnout dobře!

Řekněme si to narovinu - tak docela normální jsem nikdy nebyla a ani nebudu. Ti, kteří mě znají osobně to mohou potvrdit. V mém životě se v podstatě střídají dvě hlavní období. To, ve kterém se za svou pošahanost absolutně nestydím a naopak ji beru jako přednost a pak to, ve kterém nad ní depkařím a s polštářem přitisknutým k hrudi a s rozmazaným makeupem, který by mi záviděl i Joker se smiřuju s tím, že budu jednou se svěrací kazajkou převezena do psychiatrické léčebny... Počkat, to se Jokerovi stalo taky! Muehehe, měla bych začít nosit fialový kvádro, pořádně si rozcuchat vlasy a pak jít celýmu Gothamu otrávit zásoby vody.