Leden 2015

Když dokonce ani učitelé nepřemýšlejí

31. ledna 2015 v 10:54 | K. |  Pokus o myšlení
Rovzpomínala jsem se na svá školní léta a v té souvislosti mě napadla jedna věc, která mi připadá jako dobrý námět na článek… Ráda bych podotkla, že jsem se vážně snažila během psaní "klidnit hormon", ale co nadělám… Jedná se o téma, které pro mě bylo v dobách mé povinné školní docházky natolik zničující, že se nad ním dokážu skutečně silně rozčílit i dnes… Po přečtení následujících řádků myslím, že se má snaha nepůsobit agresivně zdařila, ale heh... Stoprocentně jistá si tím nejsem.

Mám ráda školství. Jsem jedno z těch mála uhozených děcek, která většinou do školy chodila vážně s radostí (vždy kvůli pohodě a kolektivu, teprve až na VOŠ kvůli studiu). Byla jsem dokonce tak praštěná, že jsem nesnášela letní prázdniny. Obvykle jsem raději chodila do školy, než být doma. A za celou dobu své školní docházky jsem měla upřímně ráda většinu kantorů (až na několik výjimek). Vždycky jsem dokázala chápat, že i učitel je jen člověk a že být přísný v hodinách neznamená být špatná lidská bytost...


Co mě ovšem vždycky (především na základce) neskutečně vytáčelo a v podstatě i dnes vytáčí, je příšerný zvyk valné většiny kantorů pokládat rok co rok tu příšernou otázku: "Co jste dělali o prázdniny?". Celé dětství mi právě tato otázka způsobovala každoroční trauma. Vrcholem celého toho hororu byly slohové práce, na téma "Můj nejlepší zážitek z prázdnin" a kreslení obrázku na to samé téma o výtvarnou výchovu, které nesměly chybět na začátku žádného školního roku. Jako dítě pocházející z finančně slabé, na vesnici žijící a navíc velmi "neakční" rodiny jsem za nejlepší zážitek svých prázdnin mohla považovat tak maximálně možnost nemuset brzy vstávat. První týden školního roku jsem tedy vždy neuvěřitelným způsobem protrpěla. Zhruba v páté třídě jsem si nakonec vymyslela fiktivní babičku žijící kdesi u Křivoklátu v domě přímo u rybníka, za kterou jsem od té doby samozřejmě každé prázdniny jezdila (dovolenou u moře by mi nikdo "nesežral").


Zbožňuju kantory, vážně ano. Být učitelem musí být krásný pocit… Ale při vší úctě, jak je vůbec možné, že se ještě většina z nich nezamyslela nad tím, jaký mohou mít podobné otázky a úkoly dopad na postavení některých žáků ve třídním kolektivu? Protože, bohužel, ne každé dítě pochází z finančně zajištěné a funkční rodiny, ve které se o prázdniny jezdí na dovolenou. Některé děti během letních prázdnin nemají možnost jet ani na jednodenní výlet v České republice. Do jak nepříjemné situace je dítě postaveno, když musí před celou třídou říct, že jako jediné o prázdninách bylo jen doma? Jak moc je v takové situaci žák ponížen (tedy v případě, že neumí lhát natolik dobře, aby si vymyslel prázdniny u imaginárního prarodiče, hehe)? Jak je možné, že to až doposud většinu kantorů nenapadlo?!

Ačkoliv mám děti ráda, nemůžeme popřít, že v jistém období umějí být vážně hodně zlé a každá maličkost jim stačí jako záminka k šikaně. Sami to určitě znáte. Vždyť občas stačí jen nosit brýle nebo mít velké uši, sakra… Co potom fakt, že Anička je tak chudá, že nebyla o prázdninách u moře nebo že Péťa je jediný ve třídě, kdo ještě nemá mobil?

A tím se dostávám k další "skvělé" otázce unikající rok co rok z úst většiny kantorů - "Co jste dostali od Ježíška?" nebo opět - povinnost nakreslit svůj letošní nejlepší dárek o výtvarku… Myslím, že už ani nemusím nic dodávat, princip je snad jasný. Ne všechny děti mohou dostávat ty "supr čupr" dárky jako ostatní. Některé dokonce Vánoce neslaví vůbec.

Samozřejmě ze mě mluví vztek, ale mám vůči otázce: "Kde jsi byl o prázdninách?" a "Co jsi dostal k Vánocům?" takový odpor a připadá mi natolik znevýhodňující děti ze sociálně slabších rodin, že dokonce myslím, že by měla být učitelům zakázána legislativně. Naprosto vážně a bez nadsázky. Jakoby nestačilo, že v dnešní době mají školy obecně často ve zvyku ignorovat šikanu odehrávající se na jejich půdách. Nedomyšlenými otázkami a úkoly odhalujícími nepříznivá fakta ze soukromých životů žáků se riziko vzniku šikany zvyšuje. Ačkoliv obě situace jsou tristní a nepřípustné, v případě prvním jsou učitelé pasivními pozorovateli, v případě druhém jsou již aktivní činitelé a já opravdu nevím, co je horší.


Drazí kantoři, fakt vás miluju, ale přemýšlejte taky trochu nad svými otázkami!