Jak byla úplně blbá K. opět okouzlena úplně úžasným Alfa samcem

23. září 2014 v 13:52 | K. |  Deník
Ahoj ze slunného Esztergomu v Maďarsku! Sedím v příjemné restauraci, popíjím latté a zuřivě okupuju místní wifi, hehe. Ještě, než se dostanu k jádru pudla, přidávám pár fotek, které jsme s žabičkou pořídily na rychlo-výletě ve Vídni.

Nejprve jsme byly nakupovat v Maria Hilfe Strasse


Potom jsme se vydaly na Maria Theresien Platz
Kde jsme se poflakovaly u fontánky
A pořizovaly selfie před muzeem

Omlouvám se za dlouhou odmlku... A to je vše. Nevím, co víc k tomu napsat. Jednou za čas vždy přijde období, kdy ve mně naprosto zmizí... Jak to jen nazvat?... Chuť do života? Jo, to je ten správnej výraz. Chuť do života. A taky schopnost psát. Navíc jsem hrozně nespokojená se vším, co dělám. Z toho důvodu jsem také dosud nezveřejnila pokračování článku o Alfa samci. Je to hroznej brak! Uvědomila jsem si, že v něm vůbec nepíšu o něm, ale především o sobě a o svém bebíčku při pádu ze schodů, o který primárně vůbec nešlo.

Proto jsem se rozhodla svůj původní článek razantně "ořezat". Ostatně, kecy o mém úrazu stejně nikoho nezajímají... Takže asi takhle:

Bla, bla, bla, žvásty o tom, jak jsem pospíchala za povinnostmi a v nepohodlné elegantní uniformě a na podpadcích jsem se rozhodla seběhnout sakra úzké schody do podpalubí. Bla, bla, bla, logicky jsem to nevychytala a letěla jsem dolů jako pytel brambor. Bla, bla, bla, obličejem jsem narazila do protější zdi, skácela jsem se na zem. Potom něco málo o tom, jak mi tekla krev z nosu, narazila jsem si obě ruce a nemohla jsem se hýbat. Bla, bla, bla, chudinka nebohá K. měla bolesti (logicky). Bla, bla, bla, po několika minutách se konečně horko těžko zvedám, objeví se kolegyně a běží pro Alfa samce a nočního hlídače, kteří přibíhají téměř okamžitě. Na scénu se konečně dostává on, ptá se, co se stalo, kontroluje, jak jsem na tom, podává mi sklenici s vodou, kterou téměř nejsem schopná udržet v rukou díky bolesti a třesu. A vítězně se dostáváme k několika odstavcům, které bych snad už mohla zanechat celé:

Alfa samec poté i přes mé protesty zavelel a já se musela odporoučet na back deck kvůli čerstvému vzduchu. "Jsi úplně bílá, Katuško. Nechci, abys mi tady ještě omdlela." Chtěla jsem se postavit na nohy. Rozhodla jsem se, že to zvládnu sama, bez pomoci, ale nešlo to a tak mi nakonec Alfa samec pomohl. Vydal se směrem k těm prokletým schodům, vzal mě za ruku a vedl mě nahoru. Šli jsme celou dobu velmi pomalu, on se neustále ohlížel, jestli jsem v pořádku a zda se mi třeba nemotá hlava. Ruka mě bolela takovým způsobem, že jsem si v tu konkrétní chvíli ani nedokázala pořádně užít naše prsty propletené do sebe... Že jsme tímto způsobem šli až nahoru mi v podstatě došlo až druhý den, když už mi bylo lépe a vše jsem si rekapituovala v hlavě... Rozplývala jsem se nad tím tedy dodatečně.

Na back decku, když jsem procházela kolem zábradlí, mě přidržoval v pase se slovy, že by byl nerad, abych "mu ještě vypadla z lodi" a následně mě posadil na židli. Znovu zjišťoval, jak mi je a co mě bolí. Čerstvý vzduch mi skutečně pomohl, udělalo se mi lépe a tak jsem začala s hrdinskými kecy o tom, že jsem úplně v pohodě, nic mi není a jen mě trochu bolí ruce. Noční hlídač mi mezi tím přinesl led a také studený obklad na čelo.

Chtěla jsem po několika minutách vstát a jít pokračovat v práci, ale Alfa samec mi to přísně zakázal a místo toho mě přesvědčoval, abych nebyla paličatá a nechala ho, aby zašel za kapitánem s žádostí zastavit loď v nejbližším městě, kde bych si zašla do nemocnice. Podle plánu jsme měli plout celou noc a přes místa, kde žádná zdravotnická péče není, proto byla tohle jediná možnost. Že jinde už zastavit nebude možné mi Alfa samec zopakoval několikrát.

Bla, bla, bla, stěžuju si na to, že na lodi nemáme dovolený ani jeden den nemocenské a v případě nemoci či úrazu, který nás zneschopní v práci, nás vykopnou v nejbližším přístavu pryč a z toho důvodu nemůžu jít do nemocnice. Mohla bych taky z hodiny na hodinu skončit bez střechy nad hlavou a bez práce.

Razantně jsem tedy lékařské vyšetření odmítla s tím, že to neni tak strašný, hlava mě nebolí a ruce jen trochu. Trvala jsem na tom, že se vrátím k práci, protože ji za mě logicky nikdo dělat nemůže, jelikož všichni mají svých povinností nad hlavu, ale byla jsem Alfa samcem donucena zůstat tak, jak jsem. "Můžeš se, prosím tě, nehýbat aspoň deset minut?!" Copak o to, samče, klidně můžu, ale co to všechno, co musím zvládnout do večera? Nakonec jsem ale přece jen zůstala sedět. Ostatně postavit na nohy jsem se jednou pokusila a zamotala jsem se takovým způsobem, že jsem samci spadla přímo do náruče... Ty jeho krásné silné mužné ruce, jeho vůně, všechen ten magnetismus, který z něj sálá... Alfa samec má vážně nádherné ruce... Stačí se na ně podívat, a víte, že kdyby vás jimi objal, jste naprosto v bezpečí a nic se vám nemůže stát.

Bla, bla, bla, pár keců o tom, jak jsem se nakonec přece jen vrátila k práci a to jen, abych přes všechno úsilí zjistila, že se svýma porouchanýma rukama ji nemám absolutně šanci vykonat. Cokoliv v nich udržet nebo jimi něco zvednout? Nemožné.

Naprosto bezbranná a nyní již i smířená s tím, že budu vykopnuta z lodi jsem si zhruba po třiceti minutách zavolala Alfa samce a seznámila jsem ho se situací. Přinesl mi nový balíček ledu a přiložil mi ho na více bolavou levačku. Následně si ke mně přisedl.

"To jsem hodně podělala, co?" řekla jsem naprosto otevřeně... Na chvilku se odmlčel, poté si odfrkl.
"Co ti na to mám říct?"
"Nemusíš vůbec nic. Je mi to jasný," odpověděla jsem odevzdaně, "Tak jak to bude teď? Mám se sbalit?"
"Chceš jet domů?" zeptal se.

Neodpověděla jsem, nevěděla jsem jak. Na jednu stranu chci odjet tak moc, že se to ani nedá popsat slovy. Nenávidím práci na lodi, připadám si jako ve vězení, mám permanentně vztek sama na sebe a stýská se mi. Tohle je pro mě noční můra a často nevěřím tomu, že jsem vážně byla tak blbá a dobrovolně jsem se do ní uvrtala. Na druhou stranu je tu fakt - tedy ještě krom toho, že se nemám kam vrátit - že nerada komukoliv přiznávám, že něco nezvládám a pokud to vzdám, budu to brát jako velkou osobní potupu... A taky je tu on...

Opět se na krátký moment odmlčel. "Víš v čem je problém? Já sleduju, jak pracuješ, Kačí, a ty jsi totálně nekoncentrovaná!" na chvilku začal zvyšovat hlas.
"Já to vím," na víc jsem se nezmohla.
"Já tě nevyhodim, ale začni se soustředit na práci! Nič iné po tobě nechci." Vždy, když se v něm nahromadí silnější emoce, pozitivní či negativní, začne se mu do české mluvy vkrádat jeho rodná slovenština... Je to naprosto k sežrání. Jeho hlas je krásný ať už mluví jakoukoliv řečí, ale slovenská slůvka z jeho úst znějí obzvláště nádherně. Je to pohlazení pro duši... Zároveň to také způsobuje, že mi vůbec nevadí, když na mě občas zvýší hlas v případě, že něco pokazím. Je jedním z těch, kteří působí roztomile i když křičí.

Odpověděla jsem na to něco ve smyslu, že si nejsem jistá, jestli toho budu schopná, ale že si dobře uvědomuju, že nepracuju dobře a že jsem ochotná si za to nést následky... I přestože bych se ze dne na den ocitla na ulici. Nějak si to zkrátka v případě nouze zařídím. Třeba se konečně vydám na backpacking po Evropě, o kterém sním už minimálně celé desetiletí.

Pak jsem stočila téma zpět k současné situaci. Zeptala jsem se, co bude teď, když jsem nucena i sama sobě přiznat, že dnes již práci zkrátka nezvládnu. Řekl mi, ať hlavně zůstanu sedět, ruku nadále leduju a nic dalšího neřeším. O vše ostatní se už postará. Následně se zvedl a odešel.

Bla, bla, bla, po jeho odchodu jsem usnula přímo za stolem, byla jsem probuzena svou spolubydlící P. a i přes protesty dovlečena na kajutu, kde mě nasoukala do pyžama a poslala mě nekompromisně do postele. Bla, bla, bla, probouzím se až druhý den ráno, zjišťuju, co práce, kterou jsem nestihla udělat. Všechno se zdá být hotové a já se i přes bolest v levé ruce, která přetrvává, celé věky oblékám do uniformy a vydávám se pracovat. Míjím recepci, kde už stojí Alfa samec. "Kačí, tak co ruce? Pořád bolí?" Na jeho otázku se téměř bojím odpovědět. Když přiznám, že bolest v levačce neustále přetrvává, co když mě pošle domů?

Bla, bla, bla, Alfa samec se v podstatě rozhodl, že mi dá šanci, nechá mě pracovat a uvidíme, jestli to půjde nebo nepůjde. Podle toho se rozhodne, co se mnou bude dál... Naprosto upřímně, bylo to takové peklo, že jsem to nakonec chtěla vzdát sama. Bylo mi jedno, co se mnou bude, klidně budu spát i pod mostem. Tady zkrátka už nezůstanu ani minutu!... A s tím jsem o pár hodin později přišla i za ním.

Přiřítila jsem se naprosto zoufalá a vzteklá na recepci. "Alfa samče, potřebuju s tebou nutně mluvit, někde, kde budeme mít trochu klid."

Alfa samec se toho dne opět projevil jako třída... Ale o tom zase příště.
 


Komentáře

1 Ellnesa Ellnesa | Web | 30. září 2014 v 14:18 | Reagovat

Krásné fotky!

2 Tril Tril | 30. září 2014 v 15:58 | Reagovat

Chudáku, to zní jako docela dost horor, ale jsi hrozně šikovná. Ale takovej pech aby člověk pohledal. Žabička je strašně fotogenická, hehe :-D

3 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 30. září 2014 v 19:10 | Reagovat

Jeto trošku divné, skloňovat Alfa samce :D Ale fakt chápu, že se asi jinak nazvat ani nedá....

A super fotky, to cestování závidím :)

4 Andy Andy | E-mail | Web | 30. září 2014 v 23:03 | Reagovat

aaaahhh pokračováníííí !
ježišimarja, dneska budu snít o tom jak moji vedouci nahradí ňákej kočičák, už to vidim .. :-D

5 Veronica.Mathers Veronica.Mathers | Web | 18. října 2014 v 13:22 | Reagovat

alfa samec všude =DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama