Jak se sobec rozhodl, že se vydá do světa

2. června 2014 v 15:17 | K. |  Myšlenkové návraty
"Ty si prostě přijdeš, všem nám zasáhneš do života a pak si klidně odjedeš a myslíš si, že nám zamáváš, zmizíš a tady všechno zůstane ok, jako kdybys tu nikdy ani nebyla?" pronesl vyčítavě již ve výrazně podnapilém stavu můj kamarád a následně si potáhl z před několika minutami zapálené cigarety.
"No... Jako... Jo!" Na lepší odpověď jsem se v tu chvíli nezmohla. Závěrečné "jo" opustilo má ústa téměř naštvaně.

Jak mi vůbec může něco takovýho říct? Snaží se snad vyvolat ve mně pocit viny? Dobře přece ví, že je to pro mě dost těžký samo o sobě. Jako třešničku na dortu nepotřebuju, aby mi ještě někdo předhazoval, že vlastně jednám sobecky a nemyslím na ostatní. Je to můj kamarád. Měl by mě podporovat v tom, co dělám a přát mi, abych se měla lépe.

"Tak to jako fakt ne," pronesl H. stejně stroze, jako před chvílí já. Lokty se opřel o jeden ze schodů, na kterých jsme seděli.
"Ale prosím tě! Sejde z očí, sejde z mysli." Začala ze mě mluvit skepse. Ta, která se v mé hlavě začne hlásit o slovo vždy, když jsem citově v úzkých. Je takovým štítem. Ochranným pláštěm, který má před zraky ostatních zakrýt, že jsem právě utrpěla zranění. "To už jsem zažila mockrát," pokračovala jsem s tónem, který by mi záviděla Ledová královna, "všichni pořád řikaj, jak strašně jim budeš chybět a jak musíte zůstat v kontaktu a stejně to jsou nakonec jenom kecy!" A sakra. Nepřehnala jsem to teď trochu? Asi jo. Měla bych to nějak "vyžehlit".

"Ono to bude v pohodě," řekla jsem tiše a klidně v obličeji s něčím, co by se dalo nazvat jako úsměv, "já se občas třeba vrátim a přijedu se podívat, jak vám to s N. pořád klape. Pak se vezmete, už spolu budete bydlet a pořídíte si děti a já jim budu vozit dárky... A nebo za pár let s N. pojedete do tý Kalifornie a já tam třeba tou dobou budu taky, potkáme se tam a půjdem někam pařit. Bude to dobrý." Můj úsměv byl v tuto chvíli už upřímný a vztek a skepse tatam. Je to můj kamarád. A stejně tak, jako já čekám podporu od něj, měl by i on vidět, že mu přeju štěstí a jsem si jistá, že ho dosáhne.
"No, ale i pokud jednou fakt budeme mít s N. děti a ty za náma občas budeš jezdit, tak jim vždycky budeme říkat, že přijede teta K."



Myšlenkový návrat mi posloužil jako úvod ke slibovanému článku o tom, kam vlastně odjíždím. Původním záměrem bylo napsat rádoby velkolepou slohovku, ve které bych:

  1. se tvářila, že jsem strašně hustá a odvážná, když jsem se odhodlala splnit si svůj dlouholetý sen
  2. hlubokomyslně popsala své rozhodnutí, že můj život nebude dodržovat společensky uznávané hodnoty a představy a bude mnohem víc "fakin ósom" než ten stereotypní, který žije většina populace, muahaháá
  3. nadšeně vykřičela do internetového světa, jak móóc se těšííím, až odjedůůů

Jenže to teď nejde... Všechny mé záměry se propadly hluboko do míst, kde slunce nesvítí. Hned vysvětlím proč.

ZTROSKOTÁNÍ PLÁNU ČÍSLO 1:

Vpálit vám všem do očí, jak jsem strašně odvážná, je naprosto nereálné... Nejsem odvážná. Jsem srab. Hlavním důvodem, proč odjíždím je beztak jen zoufalá potřeba utéct. Chci se zbavit problémů, které nemám sílu dál řešit a vlastně se je i bojím řešit. Neplním si sen, ale utíkám, což je něco, co většina lidí, se kterými jsem v kontaktu stejně ví už od samého začátku. Takže sbohem, ty hrdinko a vítej, srabe!

ZTROSKOTÁNÍ PLÁNU ČÍSLO 2:

Přišla jsem na dost důležitou věc. V okamžiku, kdy jsem se s ní konečně seznámila mě pěkně profackovala... Život, který odpovídá společenským normám, tedy ten, který se striktně řídí časovou osou "narození - škola - práce - manželství - dům se zahradou - děti - důchod - smrt", nemusí být vždy stereotypem a důkazem toho, že populace vychovává z lidí kolektivně smýšlející stádo, v němž nikdo není schopen si sám stanovit vlastní sen a jít si za ním a namísto toho přijme za své sny většiny. Takový život může taky znamenat to, že o něm někdo prostě a jednoduše doopravdy snil a je s ním spokojený. A v tom případě je všechno naprosto v pořádku.

A s tímto uvědoměním přišly i úvahy o tom, proč může většinu lidí shodně naplňovat určitý způsob života, zatímco já to tak nechci... Tohle je vážně absurdní. Já jsem absurdní. Absurdní myšlenky. Absurdní život. Absurdní sny. Absurdno každým coulem...

To, že myslím jinak, nemusí nutně znamenat, že jsem lepší než ostatní. Může to taky úplně klidně být důkaz toho, že jsem prostě jen divná. A to už není "fakin ósom", ale "fakin teribl"... A tak byl zmařen i plán číslo dvě.

ZTROSKOTÁNÍ PLÁNU ČÍSLO 3:

Plán číslo tři v podstatě ztroskotal ještě dřív, než vyplul. Že to s mým nadšením odjet není až tak žhavé, mi došlo už tak měsíc poté, co jsem se definitivně rozhodla... Lhala bych, kdybych řekla, že chci odjet. Nechci odjet. Je mi smutno z toho, že odjíždím. Stýská se mi už teď.

Můj život poslední rok a půl byl v podstatě vážně bezva. Měla jsem všechno, co jsem si mohla přát. Soukromí, volnost, skvělou práci, úžasný okruh přátel a jeden nezapomenutelný zážitek vedle druhého. A místo toho, abych si vážila toho, co mám, jsem se rozhodla všechno hodit za hlavu. A proč vlastně? Jen ze strachu z jednoho pitomého problému.

Když si teď vybavím slova, která mi tehdy H. řekl, vnímám je najednou úplně jinak... Dobrovolně jsem se připravila o citové vazby s lidmi, jako je on nebo jeho přítelkyně a zároveň má kamarádka N. S lidmi, kteří se nebojí ke mně být upřímní a říct mi narovinu, že dělám něco špatně... Plán číslo tři zmařen.

Ne, nebudu psát velkolepý článek o tom, jak odjíždím. Není pro něj najednou důvod. Takže bych prostě jen ráda oznámila, že jsem se rozhodla, že budu pracovat jako posádka na palubě říční výletní lodi plující po Evropě. Toť vše. Toť celá ta "velká" událost... Víc se mi k tomu psát jednoduše nechce. Jednak mě deptá, že pořád ještě nevím, kdy vlastně odjedu a jednak to žádná velká událost není...

Ale to je v pořádku. Každá zkušenost, dobrá nebo špatná, je užitečná a posouvá lidskou moudrost kupředu. Třeba zjistím, že jsem se rozhodla správně a do života na lodi se zamiluju natolik, že se ani nebudu chtít vrátit. A pokud se všechno změní v noční můru, tak zkrátka spadnu na hubu. Stejně se nakonec zvednu, vymyju si bahno z očí a půjdu dál opatrněji. Ať už zcela v pořádku nebo s odřeninami.
 


Komentáře

1 Bels Bels | E-mail | Web | 2. června 2014 v 18:06 | Reagovat

Já myslim, že to je zkušenost a to obrovská. A kdyby se ti tam "někde" přestalo líbit, nebo by se ti prostě stýskalo až moc, kdykoliv to přece můžeš otočit a jet zase domů. Podle všeho ti to těžo někdo bude vyčítat, spíš naopak budou rádi.
Jinak je ten článek takovej... má takovou zvláštní atmosféru a zrovna když jsem to četla, tak mi hrálo tohle: https://www.youtube.com/watch?v=dati9LoBBMc - myslím, že se i celkem hodí.. :D

2 pavel pavel | Web | 2. června 2014 v 22:10 | Reagovat

A raneček s buchtami na cestu nebyl? :D

3 K. K. | Web | 2. června 2014 v 23:10 | Reagovat

[1]: Věř mi, kdykoliv to otočit a vrátit se domů úplně reálné nebude. Absolutně nebudu mít kam... Hodně osobní a složité důvody, víš jak. :-D

[2]: Hm, buchty by bodly. :-D

4 pavel pavel | Web | 4. června 2014 v 22:16 | Reagovat

[3]: To je mni líto, že jsi prakticky ztratila domov. Já byl od patnácti díky studiím v jiných městech z domova a docela jsem si naopak nabytou svobodu užíval. Ale u holky je to asi jiné než u kluka.
Přeji ti ať se rychle aklimatizuješ. :)

5 N N | 16. června 2014 v 15:53 | Reagovat

Teprve teď jsem se dostala ke čtení dalších článků, nejen toho prvního úvodního. Však víš, jak jsem teď měla hektický období.

No co Ti tu vlastně chci napsat. Je vidět, že to trdlo doopravdy dosáhlo toho, čeho chtěl. Trošku mě to mrzí, protože vím, jak jsi se těšila. Nechtěla jsem, aby to s tebou takhle řešil. Jeho účelem bylo ti "natlouct" do hlavy, že prostě odjet nechceš, za každou cenu... navodit ti pocit viny.

Ale neboj, sice nebudeš mít svůj vlastní domov, ale kdykoliv se budeš mít kam vrátit. Zpět domů, mezi nás všechny :)

6 K. K. | Web | 16. června 2014 v 17:23 | Reagovat

[5]: Tak to není, fakt... To, že se mi tak docela odjet nechce, jsem podvědomě věděla vždycky. Komu by se taky chtělo opustit ten super život tady?... Ale dobře víš, jaký mám důvody zdrhnout a prostě jsem se pro to rozhodla i když jsem věděla, že to bude sakra těžký.

To tvoje "trdlo" vlastně není žádný trdlo, protě se jen nebál to říct upřímně a nahlas.  I to je další úvod, proč jsem to tu použila. Podkresluje to význam věty: "Dobrovolně jsem se připravila o citové vazby s lidmi, jako je on nebo jeho přítelkyně a zároveň má kamarádka N. S lidmi, kteří se nebojí ke mně být upřímní a říct mi narovinu, že dělám něco špatně."

Chtěla jsem tím jenom říct, že jsem mu hrozně vděčná za každej vážnej rozhovor s ním. Je to jeden z mála chlapů svýho věku, se kterym se dá řešit problém. Občas nesouhlasim se všim, co říká, ale i přesto jsou pro mě jeho názory tak cenný, že bych je nedokázala proplatit ani zlatem.

V životě má každej z nás plno "kamarádů", který řeší jen sami sebe a s náma se baví jen tak, snad aby nebyli sami. Když ale potřebuješ pomocnou ruku nebo radu, zavíraj oči... A ti jsou k ničemu. Důležitý jsou ti, u kterých víš, že ti vždycky natvrdo řeknou, co si myslí a nebojí se ti přímo říct třeba i: "Jsi úplně blbá? Vzpamatuj se a nechovej se jako idiot." A to zrovna ve vás dvou já mám.

H. za nic nemůže. Došlo by mi to stejně, jenom možná později. Takhle jsem aspoň měla čas se srovnat s tim, že jsem se třeba rozhodla blbě, nějak se "pofackovat" a vim, že nakonec odjedu více méně srovnaná. Představ si, kdyby mi to došlo až na lodi. Ze všeho bych se tam hroutila. :-D

Takže abych to shrnula. H. je super kámoš :-D a jako přítele si ho vážim nejspíš úplně stejně, jako ty si ho vážíš jako partnera.

7 N N | 19. června 2014 v 22:04 | Reagovat

[6]: Když jsem si četla tenhle komentář, tak mě napadlo... sakra práce, napsala jsi to, šla jsi do baru a za tři hodiny bac. :-D

Ale abych neodbočovala od tématu. H. chtěl, abys tady zůstala, abys tu byla s námi dál, jako to bylo do teď, protože nechtěl přijít o kamarádku. Já jsem brečela, když jsi podepsala smlouvu, bylo mi to hrozně moc líto a smutno mi bylo, ale říkala jsem si, že to potřebuješ jako sůl... odjet. Taky bych byla ráda, kdyby si tu byla s námi a "křenila" bys nám (sorry, nemohla jsem si to odpustit :-D  :-D ), ale podporuju tě v tomhle odjezdu, protože si myslím, že ti to hodně pomůže. V tomhle názoru jsme se prostě neshodli. Oba tě známe trošku jinak, oba to jinak vidíme. Kdybych byla na tvém místě, udělala bych to taky. Možná dřív, možná později, ale odjela bych.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama