Cítím

6. června 2014 v 0:02 | K. |  Deník
Tohle nebude dlouhý článek. Zato bude plný častého opakování jednoho jediného slova. Jak velká stylistická chyba...

Vlastně ani nevím, jestli tento žvást někdy zvěřejním. Jen mám zkrátka potřebu se vypsat z pocitů, které právě zaplavují můj mozek. Teď a tady.

V krvi mi proudí alkohol. A chvíle, jako je tato, jsou těmi, ve kterých vím, že jsem ztracená.

Vždy každému tvrdím jednu věc...

"Nemůžeš se přimět něco cítit nebo naopak necítit."

Je snadné takové moudro hlásat, pokud tím máte v úmyslu ulehčit tíživou situaci druhým lidem... Jak se s ním mám ale vyrovnat, když jsem nucena ho aplikovat pro svou vlastní praxi?

Nenávidím se za to, co cítím. Udělala bych všechno pro to, abych ze sebe právě tento konkrétní pocit dostala. Jenže to nejde. Je to den ode dne jasnější. Jedná se o cit tak silný, že veškerá pevná vůle a rozum v boji s ním nemají šanci.

Něco cítím a nedokážu se tomu ubránit.

Mou jedinou spásou je schopnost předstírat, že necítím absolutně nic. To je něco, v čem vynikám. Něco, co praktikuju v různých situacích již od puberty. Stal se ze mě přeborník ve skrývání pocitů.

Jenže i přesto, jak dobrá je má kamufláž, nemůžu nadále lhát sama sobě. Pravdou je, že cítím.
Cítím a trpím.
Cítím a vyčítám si, že cítím.
Cítím a to ze mě dělá zrůdu.
Cítím a jediné, co si přeju, je okamžitě přestat cítit.
Nechci cítit... Už nikdy... Nic... Ne tohle... Ne znova... Historie se opakuje... Nemám na to sílu... Nechci!

Tak nějak už nevím jak dál. Jsem zoufalá a neumím utéct. Volám o pomoc a přitom není nikdo a nic, co by mi ji mohlo poskytnout. Klíčem jsem jen já sama. Osoba tak nevyzpytatelná dokonce i sama pro sebe... Klíč je ztracen v nedohlednu.
 


Komentáře

1 Kuba Kuba | 6. června 2014 v 12:46 | Reagovat

Ahoj Kačenko, tak jsem si dočetl celý tvůj blok a mám k němu několik poznámek.

1) Bych trochu pozměnil Descarta: "Cítím, tedy jsem" - to, že cítíš, znamená jen jednu jedinou a prostou věc, že jsi člověk. Buď ráda, že cítíš. Kdo necítí, o všechno krásné i zlé přijde. A není nic horšího, než NIC!

2) Buď si jistá, že nejsi sobec, tím, že odjíždíš. Z určitého fylozofického pohledu máš jednu jedinou odpovědnost a to vůči sama sobě. Pokud odjedeš, zodpovídáš se jen sama sobě...

3) Nevěřím tomu, že jsi srab. Někdy je toho na člověka tolik, že si potřebuje dát pauzu, načerpat nový vítr do plachet a kde jinde, než na lodi =o) Takže to neber jako, že utíkáš od problémů, protože oba víme, že od těch přece nikdo neuteče. Ale až se někdy vrátíš ze svého Boat tripu, už to nebudeš ty, bude to nová Katka s novým pohledem a s novým řešením!

A já věřím, že si brzy uvědomíš, že tvůj hrníček, který prezentuješ jako z pola prázdný, je stále ještě z pola plný!

A za poslední) řeky v Evropě do Colorada netečou =oD

2 pavel pavel | Web | 8. června 2014 v 7:01 | Reagovat

Člověk obvykle své pocity skrývá, protože nechce dát najevo svoji zranitelnost. Je to jistá obrana. :)

3 bludickka bludickka | E-mail | Web | 11. června 2014 v 21:51 | Reagovat

To je právě sporné. Ale neustálým přikazováním a zakazováním si, ti vznikne v hlavě naprostej chaos a nevíš čí jsi. Znám aktuálně. Velmi mi to připomíná můj včerapsaný, ještě nezveřejněný deník. Dostat se do fáze, kdy necítíš celkově vůbec nic, to určitě není stav, do kterého by ses chtěla dostat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama