Červen 2014

Vééélmi rychlý fotoreport z cest

23. června 2014 v 15:43 | K. |  Deník
Právě se chystám uveřejnit svůj první článek po odjezdu na loď.

Ráda bych se pořádně rozepsala, ale zatím na to není čas. Je to můj čtvrtý den a pořád se učím rozvrhnout si čas. Mám jen chvilku. Zakotvili jsme v Rakouském Greinu a tak jsem využila příležitosti a vzala jsem putovní žábu na víno do jedné kavárny (v pozadí má kolegyně L.)



Otevřený dopis pro Nevědomky-Loutku

13. června 2014 v 1:38 | K. |  Myšlenkové návraty
Drahá m.,

uplynul už nějaký ten čas, od našeho posledního setkání tváří v tvář. I přesto ale věř, že na ty chvíle až do své smrti nezapomenu. Vrylas mi je do paměti natolik nesmazatelným způsobem, že je mám před očima, jakoby se odehrály teprve před několika hodinami.

Hořkost, se kterou píšu tyto řádky, je tak silná, že jí cítím dokonce i fyzicky. Zvláštní chlad mi prochází celými prsty, zatímco mé tváře jsou horké jako rozpálený plech. Srdce mi tepe silně a přitom mám chuť jeho tlukot okamžitě zastavit, abych tak zabránila sama sobě dopsat a násladně zveřejnit tento otevřený dopis pro Tebe.

Vlastně ani nevím, co mě vede k tomu, že jsem se rozhodla Tě po tak dlouhé době oslovit, přestože jen virtuálně a s vědomím, že má slova nikdy nespatříš... I když možná je to právě kvůli tomu. Ruku na srdce, říct Ti do očí to všechno bych se nikdy neodvážila.




Povinnost bloggerky s oslabenou funkcí mozkomíšního moku

10. června 2014 v 9:25 | K. |  Deník
Snad každý blogger má na své "základně" zveřejněn článek, ve kterém se představí čtenářům a vyrozumí je s informacemi o své osobě. Někteří mají alespoň vyplněn svůj uživatelský profil... Napadlo mě, že bych možná tuto tradici neměla porušovat. Přece jen, třeba není úplně na škodu seznámit vás, s kým vlastně máte tu čest.

Jelikož vyplňování profilu naprosto nesnáším, protože ráda píšu sama, tak jak se mi chce a nerada se omezuju na striktní odpovědi v kolonkách, věnuju svému představení samostatný článek. Poté už konečně budu moci začít psát články, o čemkoliv mě právě napadne.

Takže mě, prosím, nechte, ať splním svou "bloggerskou povinnost".

Jak jste již měli možnost zaregistrovat, říkám si K., prostě a jednoduše K. Víc není potřeba. i když dříve jsem blogovala pod jinou přezdívkou. První blog jsem si založila v prváku na střední a od té doby jsem vystřídala několik adres. Troufnu si tvrdit, že jsem si nevedla špatně. Nikdy jsem nebyla žádnou extra hězdou Blog.cz, ale zároveň jsem si také dokázala najít okruh stálých čtenářů, kteří se (snad) na můj blog vraceli rádi. Stejně tak i já jsem měla hned několik blogů, které jsem vyloženě hltala. Hodně mi chybí například Blackie, Krutomluv (taktéž Lišej Smrtihlav), Darryl, Ká nebo Cherees.

Každý ze svých blogů jsem ukončila proto, že jsem se tou dobou právě nacházela v nepříznivém životním období a přestala jsem mít čas. S výjimkou toho posledního. Ten jsem opustila, protože byl objeven nepovolanýma očima. I proto jsem nyní změnila svou přezdívku. Až do této doby jsem na všech blozích působila se stejnou.

Narodila jsem se před třiadvaceti lety. Vyrůstala jsem v době popových skupin jako Lunetic, Backstreet Boys nebo Spice Girls a dodnes si vzpomínám na ten záchvat euforie, který mě přepadl, když v roce 2004 vyhlásili, že Aneta Langerová se stala první českou SuperStar. Vím, co to je walkman, VHS přehrávač nebo třeba telefon s rotační číselnicí. Začínám cítit, že stárnu.


Cítím

6. června 2014 v 0:02 | K. |  Deník
Tohle nebude dlouhý článek. Zato bude plný častého opakování jednoho jediného slova. Jak velká stylistická chyba...

Vlastně ani nevím, jestli tento žvást někdy zvěřejním. Jen mám zkrátka potřebu se vypsat z pocitů, které právě zaplavují můj mozek. Teď a tady.

V krvi mi proudí alkohol. A chvíle, jako je tato, jsou těmi, ve kterých vím, že jsem ztracená.

Vždy každému tvrdím jednu věc...

"Nemůžeš se přimět něco cítit nebo naopak necítit."

Je snadné takové moudro hlásat, pokud tím máte v úmyslu ulehčit tíživou situaci druhým lidem... Jak se s ním mám ale vyrovnat, když jsem nucena ho aplikovat pro svou vlastní praxi?

Nenávidím se za to, co cítím. Udělala bych všechno pro to, abych ze sebe právě tento konkrétní pocit dostala. Jenže to nejde. Je to den ode dne jasnější. Jedná se o cit tak silný, že veškerá pevná vůle a rozum v boji s ním nemají šanci.

Něco cítím a nedokážu se tomu ubránit.

Mou jedinou spásou je schopnost předstírat, že necítím absolutně nic. To je něco, v čem vynikám. Něco, co praktikuju v různých situacích již od puberty. Stal se ze mě přeborník ve skrývání pocitů.

Jenže i přesto, jak dobrá je má kamufláž, nemůžu nadále lhát sama sobě. Pravdou je, že cítím.
Cítím a trpím.
Cítím a vyčítám si, že cítím.
Cítím a to ze mě dělá zrůdu.
Cítím a jediné, co si přeju, je okamžitě přestat cítit.
Nechci cítit... Už nikdy... Nic... Ne tohle... Ne znova... Historie se opakuje... Nemám na to sílu... Nechci!

Tak nějak už nevím jak dál. Jsem zoufalá a neumím utéct. Volám o pomoc a přitom není nikdo a nic, co by mi ji mohlo poskytnout. Klíčem jsem jen já sama. Osoba tak nevyzpytatelná dokonce i sama pro sebe... Klíč je ztracen v nedohlednu.

Jak se sobec rozhodl, že se vydá do světa

2. června 2014 v 15:17 | K. |  Myšlenkové návraty
"Ty si prostě přijdeš, všem nám zasáhneš do života a pak si klidně odjedeš a myslíš si, že nám zamáváš, zmizíš a tady všechno zůstane ok, jako kdybys tu nikdy ani nebyla?" pronesl vyčítavě již ve výrazně podnapilém stavu můj kamarád a následně si potáhl z před několika minutami zapálené cigarety.
"No... Jako... Jo!" Na lepší odpověď jsem se v tu chvíli nezmohla. Závěrečné "jo" opustilo má ústa téměř naštvaně.

Jak mi vůbec může něco takovýho říct? Snaží se snad vyvolat ve mně pocit viny? Dobře přece ví, že je to pro mě dost těžký samo o sobě. Jako třešničku na dortu nepotřebuju, aby mi ještě někdo předhazoval, že vlastně jednám sobecky a nemyslím na ostatní. Je to můj kamarád. Měl by mě podporovat v tom, co dělám a přát mi, abych se měla lépe.

"Tak to jako fakt ne," pronesl H. stejně stroze, jako před chvílí já. Lokty se opřel o jeden ze schodů, na kterých jsme seděli.
"Ale prosím tě! Sejde z očí, sejde z mysli." Začala ze mě mluvit skepse. Ta, která se v mé hlavě začne hlásit o slovo vždy, když jsem citově v úzkých. Je takovým štítem. Ochranným pláštěm, který má před zraky ostatních zakrýt, že jsem právě utrpěla zranění. "To už jsem zažila mockrát," pokračovala jsem s tónem, který by mi záviděla Ledová královna, "všichni pořád řikaj, jak strašně jim budeš chybět a jak musíte zůstat v kontaktu a stejně to jsou nakonec jenom kecy!" A sakra. Nepřehnala jsem to teď trochu? Asi jo. Měla bych to nějak "vyžehlit".

"Ono to bude v pohodě," řekla jsem tiše a klidně v obličeji s něčím, co by se dalo nazvat jako úsměv, "já se občas třeba vrátim a přijedu se podívat, jak vám to s N. pořád klape. Pak se vezmete, už spolu budete bydlet a pořídíte si děti a já jim budu vozit dárky... A nebo za pár let s N. pojedete do tý Kalifornie a já tam třeba tou dobou budu taky, potkáme se tam a půjdem někam pařit. Bude to dobrý." Můj úsměv byl v tuto chvíli už upřímný a vztek a skepse tatam. Je to můj kamarád. A stejně tak, jako já čekám podporu od něj, měl by i on vidět, že mu přeju štěstí a jsem si jistá, že ho dosáhne.
"No, ale i pokud jednou fakt budeme mít s N. děti a ty za náma občas budeš jezdit, tak jim vždycky budeme říkat, že přijede teta K."