Květen 2014

Slovní průjem o velkém nic

15. května 2014 v 0:31 | K. |  Deník
Mám náladu psát nespisovně a nedělat odstavce. Půlnoc. Nespím. Nemůžu. Stejně jako v uplynulých dnech. Přesně vím, jak to bude dál. Usnu tak kolem čtvrté ráno na tři hodiny. Pak se probudím. Ze spánkovýho deficitu začnu blbnout. Budu se topit v šílenejch myšlenkovejch pochodech. Nezvládnu se dokopat k žádné užitečné činnosti. Nakonec mě ten bordel v hlavě úplně pohltí. Začnu nenávidět svůj byt a ještě víc sebe ve svym bytě. Budu na facku. Pak si řeknu, že už to nejde vydržet. Napíšu kamarádce, jestli nemá čas. V lepším případě odepíše, že někam zajdeme, v horším bude mít práci. A tak na uši nasadím sluchátka, pustím muziku na plný pecky a půjdu se bezcílně toulat přírodou, úplně ideálně někam k vodě. Tam si dřepnu. Sundám sluchátka, z tašky vytáhnu deník a budu chtít psát. Šum zeleně kolem, zpěv ptactva a občasná touha některých venčených pejsků přijít pozdravit mi nedovolí se soustředit. A tak deník zase uložím. Budu čumět střídavě na vodu, na mraky, na stromy, na lidi a pak půjdu zase dál, abych si našla jiné místo pro to zoufalé nic. Vrátím se domů večer. Jen na otočku. To jako fakt ne, tady prostě nebudu ani minutu! Půjdu do jednoho baru v centru, kde budu mezi uvolněnými rozhovory s přáteli vyděšeně přemýšlet o tom, jestli se ze mě náhodou nestává alkáč. I tak si to tam ale budu pořádně užívat. Dost možná nahraju i pár ostudných party fotek na Facebook neboli "Facial bukkake", jak ho nazývá jeden můj kamarád. Domů nepřijdu dřív než po půlnoci, možná i o dost později. Místo toho, abych se zamyslela sama nad sebou budu spokojená, že jsem zaplácla den lépe, než depkařením mezi stěnami svý garsonky. Přepadne mě chuť psát. Otevřu administraci blogu a začnu smolit článek. Vznikne slovní průjem, ve kterém udělám všechno proto, abych svoje bezduchý a naprosto zbytečný nicnedělání popsala tak, aby to působilo, jakoby šlo o něco víc. Těžce ve svý snaze selžu. Potom usnu. Tak kolem čtvrté ráno na tři hodiny...

Ještě pořád jsem vám neřekla, kam se to chystám, že?... Sakryš.

Let's do this

12. května 2014 v 12:18 | K. |  Deník
Co by to bylo za blog, kdyby na něm chyběl úvodní článek? Né, jasně, to zkrátka nejde... Takže se připravte na první várku bordelu, který se rodí v hlavě majitelky tohoto zapadlého místa.

Určitě všichni dobře vidíte žábu v záhlaví... Věřte, že to není jen tak ledajaká žába... Je totiž kouzelná... Dobrá, teď tak trochu kecám. No, i když... Jak pravda, tak i lež jsou relativní... V podstatě lžu, jen pokud se na onen výrok podíváte z určitého úhlu pohledu... Z toho svého.


Zatímco vy se totiž díváte na úplně obyčejného plyšáka sedícího v trávě, já vidím něco, co pro mě má skutečný význam a v podstatě doopravdy i své speciální kouzlo. Je to jeden z předmětů, který mi zůstává jako vzpomínka na neuvěřitelně krásný rok života a na osoby, které se zasloužily o jeho výjimečnost. Jedna má kolegyně a taky takový můj "office-music-buddie" má pro všechny tyto vzpomínkové předměty moc pěkný název - "myslítka".

Takových myslítek mám u sebe velké množství. Miluju myslítka. Myslítka jsou bezva. Myslítka jsou jediné hmotné věci, které budou to vzduchoprázdno uvnitř mé lebky neustále spojovat se všemi lidmi, kteří si jistojistě zaslouží, aby na ně nebylo zapomenuto.

pozn.: Co by asi řekly všechny češtinářky, které se zasloužily o mou slohovou gramotnost, kdyby viděly nadměrné použití slova "myslítka" ve čtyřech větách za sebou, kterého jsem se právě dopustila?

Kaleidoskop, který mi má výborná kamarádka věnovala k svátku, protože si pamatovala, jak jsem jednou mezi řečí prohodila, že bych ho chtěla a musím si ho někde koupit. Přívěšek ve tvaru čtyřlístku pro štěstí od osoby, která změnila můj život, které si obrovsky vážím a mám ji moc ráda. Kámen z Vydry jako památka na pobyt v Kašperských horách. Blízkým přítelem ručně vytvořená poukázka na výstavu Tima Burtona. Vstupenka na maturitní ples, na kterém jsme se stejným kamarádem pozvali Terezu Pergnerovou na cigaretku a následně jsme s ní prokecali další dvě hodiny. Lístek na koncert OneRepublic, na který jsme čekali ve frontě celý den jako správní fanoušci. Papírová kotva podepsaná kolegy z bývalé práce. Party čepička jako památka na narozeninovou oslavu, kterou mi mí přátelé uspořádali jako velké překvapení. Úžasný deníček, který jsem na ní dostala od dalších dvou kamarádek, protože vědí, že ráda píšu. Hrneček na kávu jako Vánoční dárek od jednoho skvělého klienta. Malá rybička připomínající děti ve školce, se kterými jsem pracovala... Mohla bych pokračovat dál, ale byl by to skutečně dlouhý, dlouhý seznam...

Stručněji řečeno se jedná o předměty, které mi budou navždy připomínat, že jsem ve svém životě poznala lidi, kteří věděli, že existuju, přisuzovali mému bytí určitý význam a vnímali mě (občas dokonce i maličkost, kterou jsem vypustila z pusy a kterou by většina lidí snadno přeslechla). Vzpomínky na kolegy z práce, kteří jsou srdcem jedné skvělé organizace snažící se činit životy druhých lepšími. Předměty vyvolávající myšlenky na přátele, kteří mi pomáhali plnit si své sny, obohacovali můj život neobvyklými zážitky, tolerovali mou povahu a podporovali mě v mých zájmech. Myslítka jako hmotná památka na osoby, které zajímal můj život, záleželo jim na tom, abych se v něm měla lépe a které se staly mým vzorem.

Žábu jsem do záhlaví vybrala proto, že mi ji věnovali mí kolegové na rozlučce s prací s jasným účelem... Stejně jako Amelie z Montmartru nechala fotografovat trpaslíka na cestách, i já mám pro tyto účely právě tuto putovní žábu. A záměr, se kterým mi byla darována, hodlám naplnit jak jen to bude možné.

Ráda bych prostřednictvím tohoto blogu všem těm, o kterých v tomto článku píšu (dobře víte, že myslím i vás) poděkovala za nejkrásnější rok, který jsem za celý svůj život prožila. Rozhodně na vás nemám v plánu zapomenout. Vše, co se tu v budoucnu objeví, bude psáno především pro vás.

A teď mi došlo, že jsem vám vlastně ani neřekla, kam to vlastně cestuju a proč... Řekněme, že jsem chtěla proměnit ve skutečnost sen, který mě provázel životem deset let, že chci poznávat a zažívat nové věci, přestat se všeho bát a rozhodla jsem se za uskutečněním těchto přání vyplout... Doslova, nikoliv metaforicky.

Ale víte co? To si nechám napříště.