Kroky osudu

10. června 2015 v 5:02 | K. |  Myšlenkové návraty
A tak se zrodil další přehnaně emotivní článek. Pro mě osobně nejcitlivější a nejbolestnější, jaký jsem kdy napsala. Ještě jsem ani neklikla na tlačítko "Hned zveřejnit" a přesto si už připadám jako nahá. Stejně se vám chci ale svěřit se svým největším tajemstvím, o kterém až dosud věděla jen hrstka vyvolených.

KROKY ZLA


"Nechoď sem. Prosím, nechoď sem," říkala jsem si v duchu doufajíc, že pokud existuje nějaká vyšší nadpozemská síla, snad moje prosby vyslyší. Třeba se nade mnou smiluje a vyjímečně ho nenechá vejít za dveře. Obklopená horkou vodou, s mokrými vlasy spadajícími na ramena a záda jsem vdechovala páru s mýdlovou vůní a tak jako pokaždé jsem si nepřála nic jiného, než užít si svou koupel sama bez nezvaného hosta.

Prosbu o to, abychom ke dveřím koupelny pořídili zámek s klíčem, jsem vznášela v průběhu celého svého dospívání již od chvíle, kdy se zde objevil poprvé. Vždy mi bylo řečeno, že to je zbytečné. Ostatní přece dobře poznají, když je někdo uvnitř a určitě tam nepůjdou. Proč se tedy stávalo tak často, že když jsem se tu nacházela já, on vešel jakoby nic?

"To stihnu, v pohodě. To stihnu," říkala jsem si a s nervy pracujícími na plné obrátky jsem se svůj "očistný rituál" snažila provést co nejrychleji. Chodil velmi potichu. Bylo vždy velmi snadné jeho kroky přeslechnout. Za ty roky, co jsem s ním žila pod jednou střechou, jsem se je ale i přesto naučila vnímat a rozeznávat. Jak by taky ne. Slýchala jsem je od malička velmi často.

Když se blížil k dětskému pokoji, který jsem sdílela s mladším bratrem, zatímco jsem si uvnitř sama hrála. Když jsem najednou slyšela, jak se zavřely vchodové dveře domu a on se potom vydal k plechovému přístřešku, pod kterým parkoval své auto, a pod kterým jsem se jako dítě tak ráda schovávala. Nebo jako teď, když jsem naprosto bezbraně seděla ve vaně úplně nahá a vyděšená k smrti. I to největší ticho může být ohlušující. Nikdy mi nic nedokázalo podráždit ušní bubínky víc než tyto téměř neslyšitelné kroky. Kroky výsměchu. Kroky zla.
 

Pohádka o zlých královnách - část první

28. května 2015 v 20:50 | K.
Plánovala jsem jen obyčejný článek se zamyšlením. Co ovšem začalo jako úvaha o sebevrazích, se po chvíli změnilo ve vypravování příběhu. Původní záměr se nakonec zcela vytratil. V okamžiku, kdy mě téma dovedlo ke vzpomínce na minulost, jako bych na něj úplně zapomněla. Nakonec vznikl výtvor natolik dlouhý, že ho budu zveřejňovat postupně po částech.

A tak mě, prosím, nechte uveřejnit první část příběhu, ve kterém neexistují žádní hrdinové a žádné oběti. Sami později uvidíte, že i z těch, kteří se tak nejprve jeví, se nakonec stanou ti špatní. Proč vám vlastně prozrazuju, jak to celé dopadne? Protože vás chci sprostě připravit o možnost sympatizovat či soucítit s některou z postav. Žádná z nich nemá právo na soucit ani na lítost. Ostatně je lepší vůbec nezačít mít někoho rád, než se v něm zklamat a postupně ho mít rád přestat.

Říká se, že zlé královny jsou jen princezny, které nikdy nebyly zachráněny. Naprosto s tímto tvrzením souhlasím. Žádný člověk se nenarodí zlý. Zlo je v lidech utvářeno. Stejně tak je to i s hlavními postavami v tomto příběhu. V příběhu plném ztracených duší, ve kterých se probudila hořkost a ta je nakonec pohltila. Vyprávění o zlých královnách a temném králi.


Možná jsem schizofrenik, ale alespoň mám jeden druhého

23. května 2015 v 20:22 | K. |  Deník
Dneska to bude trochu jinak... Článek jsem psala v přírodě, daleko od klávesnice. Měla jsem v plánu ho po návratu jako pečlivá blogerka, haha, přepsat a zároveň provést korekturu, jako to dělám ostatně často. Pak jsem najednou během psaní při představě, že ho budu psát celý znova, zjistila, že jsem dneska na něco takového už moc líná a rozhodla jsem se, že popsané stránky pouze nafotím, což jsem také při cestě tramvají udělala. Pak už jsem jen přizpůsobila velikost a snímky ořízla. Tradáá, článek je na světě! Za to, že to po mně budete muset přelouskat, za přepisy a za chyby... se neomlouvám!

Jojo, má lenost občas nezná hranic. Za blogerku, která se o svůj bložínek poctivě stará asi taky zrovna označena nebudu, ale koho to zajímá? Já dobře vím, že svůj blog miluju! A on to taky ví! To nám stačí. Nic víc není potřeba.

A jen tak mimochodem, pro název článku jsem vykradla citát, který jsem před nějakou dobu četla kdesi na internetu. To jen, aby to nevypadalo, že jsem tak úžasně vtipná sama od sebe.


 


Nechci svou minulost předhodit cizím lidem

11. května 2015 v 19:15 | K. |  Deník
Původně jsem chtěla pouze napsat krátkou aktualitu, ale nakonec jsem se rozepsala a výsledek už nejde vložit jako několikařádkový výžblept pod záhlaví. Nebojte, žádný extra dlouhý článek vás taky nečeká. Stejně tak neočekávejte nijak kvalitní čtení. Vykašlala jsem se na stylistiku. Nebylo v úmyslu vás okouzlovat svým "citem pro psaní", prostě s vámi jen chci sdílet krátkou myšlenku...

Snažím se svůj volný čas věnovat psaní jistého "projektu", o kterém jsem se tady v aktualitách již v minulosti zmínila. Není to ovšem úplně snadné. Navíc stále ještě nevím, jak s celou touto věcí naložit, až (a hlavně pokud) ji dokončím. Přemýšlela jsem, že ji začnu po kapitolách zveřejňovat tady na blogu, ale rychle jsem tenhle nápad zase zavrhla. Napadlo mě i založit výhradně za tímto účelem další blog a to zcela anonymní, ale i tato možnost se mi přestala zamlouvat. Je to těžké...

Určitě znáte Siu. Naprosto úžasná umělkyně s nesmírně zajímavou osobností. Nebudu se tady chvástat tím, že jsem její fanynkou již od doby, kdy jsem poprvé slyšela Breathe Me, tedy jsem jí padla k nohám už mnoho let předtím, než k nim padl i celý zbytek světa, protože to by bylo pěkně trapný, žeo? Ale chci jen říct, že s ní obrovským způsobem sympatizuju nejen proto, že v několika jejích textech jsem se sama našla, ale taky proto, že tak nějak rozumím naprosto všemu, co dělá. Bezmezně ji obdivuju. Smekám nad tím, jakým způsobem bojovala se svými problémy v minulosti (zvláštní vztahy s otcem, o kterém Sia tvrdí, že má pravděpodobně mnohočetnou poruchu osobnosti, ačkoliv diagnostikována mu nikdy nebyla, úmrtí přítele, deprese ze získané popularity, závislost na drogách a alkoholu, sebevražedný pokus, diagnoza bipolární poruchy).

Žasnu nad její tvorbou a klaním se jí za to, že i přesto, že se z ní stala světově známá celebrita, nezačala svou slávu udržovat naživu kroucením zadku a jinými sexy tanečky polonahá za zpěvu prázdných sexistických textů. Jde jí jen o čisté umění, o možnost ukázat ostatním, co skutečně umí a jak plná je emocí a myšlenek. Chce s někým sdílet svůj život, dát ostatním najevo, že je tady. Netouží po slávě a z toho důvodu se také rozhodla přestat ukazovat médiím svou tvář. Na podiu zpívá zády k publiku nebo s nejrůznějšími maskami, škraboškami či dlouhými parukami přes obličej a tím odvrací pozornost od své vlastní osoby a dává prostor publiku soustředit se na její tvorbu, kterou naživo Sia často "obléká do zajímavých a pestrých kabátků" v podobě hlubokých tanečních choreografií prezentovaných prvotřídními tanečníky a mimy.

V tomhle přemýšlím podobně. Tolik bych chtěla všem ukázat, co se mi honí hlavou a sdílet své pocity, ale na druhou stranu to chci provézt tak, aby nikdo nevěděl, jaká tvář se za tím vším skrývá. Aby bylo jasno, nejsem tak naivní, abych si myslela, že v případě, že bych něco vydala, stal by se z toho trhák. To ani v nejmenším netvrdím. Ale i kdyby si to všechno přečetlo třeba jen pět lidí, nejsem si jistá, že chci, aby si onen příběh někdo spojoval s mou tváří. Chci sama rozhodovat o tom, komu naservíruju svou minulost a ne ji celou zahodit a pak žít v obavách z neustálých myšlenek na to, kdo si to všechno třeba taky může přečíst a co to může způsobit. Nesrovnávám se tedy se Siou, nepovažuju se za umělce, nemyslím si, že jsem úžasná a celý svět by mě měl milovat, jen se ztotožňuju s její touhou něco světu sdělit a přitom zůstat neviditelná.

Jakým způsobem naložím s příběhem, o který se chci podělit, si budu muset v hlavě ještě urovnat. A to může trvat i celé roky. Každopádně bych se v tomto případě nerada dopustila chyby. Mohla by být totiž kolosální.

A jelikož mě nenapadá žádný závěr, jakým tento výkřik ukončit, pojmu ho tak, že vám sem nasekám to nejlepší, čeho se kdy Sia dopustila (před světovou slávou i po ní). Není zač.

*Mimochodem, všimněte si, jak často se v textech jejích písní objevuje volání o pomoc.


 

BREATHE ME
Pomoz mi, udělala jsem to znovu. Tohle už jsem zažila mnohokrát. Dnes jsem si znova ublížila. A nejhorší je, že nemůžu obviňovat nikoho jiného... Buď mým přítelem. Drž mě. Zabal mě. Otevři mou duši. Jsem malá a potřebná. Zahřej mě. A dýchej mě... Au, zase jsem ztratila sama sebe. Ztratila jsem se a nemůžu se najít. Myslím, že bych se mohla porouchat. Ztratila jsem sama sebe a necítím se v bezpečí.


 

I'M IN HERE
Jsem tady. Vidí mě někdo? Pomůže mi někdo? Jsem tady. Zajatec minulosti. Pomůže mi někdo?... Copak neslyšíš mé volání? Už pro mě jdeš? Čekám, až mě zachráníš. Potřebuju, abys podržel všechen ten smutek, se kterým nemůžu žít... Jsem tady. Snažím se ti něco říct. Pomůže mi někdo? Jsem tady. Volám tě, ale neslyšíš. Pomůže mi někdo?... Naříkám, hroutím se, bojím se toho všeho. Uvězněná uvnitř těchto zdí. Řekni, že pro mě ještě existuje naděje. Slyší mě někdo?


TITANIUM
Hlasitě křičíš, ale já neslyším ani slovo. Mluvím nahlas, neříkám toho moc. Jsem kritizována, ale odrážím všechny tvoje kulky. Sestřelils mě, ale vstávám... Jsem neprůstřelná, nemám co ztratit. Střílej, střílej. Odrážejí se, pořádně miř. Střílej, střílej. Sestřelils mě, ale nespadnu. Jsem z titanu. Sestřelils mě, ale nespadnu. jsem z titanu... Zastřel mě, ale jsi to ty, kdo spadne. Město duchů, strašidelná láska. Zvyš hlas, hole a kameny mi možná zlámou kosti. Mluvím nahlas, neříkám toho moc... Sestřelils mě, ale nespadnu. Jsem z titanu. Sestřelils mě, ale nespadnu. Jsem z titanu... Tvrdé jako kamení, kulomety. Střílejí na ty, kteří utíkají. Tvrdé jako kamení, jako neprůstřelné sklo.

CHANDELIER
Party holky, nezraňte se. Nic necítím. Kdy se poučím? Potlačuju to, potlačuju to. Jsem taková ta "Chceš si užít - zavolej". Telefon zvoní, zvoní mi na zvonek. Cítím lásku, cítím lásku... 1, 2, 3, 1, 2, 3, pij! 1, 2, 3, 1, 2, 3, pij! 1, 2, 3, 1, 2, 3, pij! Kopej je do sebe, dokud je zvládám počítat... Propiju se nocí, nocí. Budu žít, jakoby nebylo žádné zítra, žádné zítra. Budu létat jako pták nocí, cítit své slzy jak schnou. Propiju se nocí, nocí... A dál se držím jako o život. Nebudu se dívat dolů, neotevřu oči. Udržuju skleničku plnou až do svítání, protože se držím jen pro dnešní noc. Pomoz mi, držím se jako o život. Nepodívám se dolů, neotevřu oči. Udržuju skleničku plnou až do svítání, protože se držím jen pro dnešní noc, pro dnešní noc.

BIG GIRLS CRY
Tvrdá holka v rychlém pruhu. Není čas na lásku, není čas na nenávist. Žádné drama, žádné hry. Tvrdá holka s bolavou duší... Přijdu domů, sama, zkontroluju telefon, žádné zprávy, snažím se zaměstnat, objednám si jídlo, zaplatím televizi, jsem v agonii... Můžu si pláčem zničit make-up, smýt všechno, cos mi vzal. Nezajímá mě, že nevypadám hezky. Velké holky pláčou, když se jejich srdce lámou... Tvrdá holka. Mám bolesti. Na vrcholu je to tak osamělé. Výpadky proudu a letadla. Přesto ti nalévám sklenku šampaňského. Tvrdá holka s bolavou duší.

AquaMemoáry

20. dubna 2015 v 10:48 | K. |  Myšlenkové návraty
Ve volném čase je velmi snadné mě nalézt na Náplavce. Vydávám se sem velmi často. Vydržím se po ní sem a tam procházet i celé hodiny, případně tu vysedávat buďto jen tak a nebo se sešitem na koleni. Nikdy mě ale nenajdete na lavičce. Posadím se na zem přímo k řece a kdyby voda nebyla studená, pravděpodobně by moje kecky ležely vedle mě a chodidla bych měla ponořená pod hladinou. Stejně tak mě tu nespatříte ve skutečně horkých dnech. Během těch se sem totiž vyráží slunit velké množství lidí a z klidného místa pro uvolnění a spontánní tok myšlenek se stává přelidněný cíl pro všechny, kteří si v denních plánech nacpaných povinnostmi dokáží nalézt alespoň chviličku pro odpočinek.

Od okamžiku, kdy jsem opustila loď, mi voda šíleně chybí a proto mám potřebu ji vyhledávat alespoň takhle. Když už na řece nebydlím, alespoň chci být v její blízkosti. Náplavka se pro mě stala beze sporu nejoblíbenějším místem v Praze. Naprosto vážně. Kašlu na jídlo v drahých restauracích a na kino. Když na mě chlap chce udělat dojem, neměl by mi platit večeři, ale vzít mě na procházku právě sem, aniž by za mě utratil korunu. A pokud už by měl tu potřebu, stačí, když mi na cestu koupí zmrzlinu. Budu nejšťastnější osoba na světě, on udělá obrovský dojem a společné chvilky si náležitě užiju. Možná místy budu věnovat větší pozornost okolí, labutím a kachnám, haha, ale pokud by mu to vadilo, může s sebou vzít usušený chléb. Já se nažeru a zas budu v klidu. Můžeme je společně nakrmit. Zajistí si tím, že svůj zájem mezi něj a vodní ptactvo spravedlivě rozdělím a ještě budu ohromená tím, že ho to vůbec napadlo. Jó, ke spokojenosti stačí fakt málo.

Jsem vodou tak trošičku posedlá a procházkami v její blízkosti to nekončí. I doma jsem schopná si udělat odpočinkový večer se solnými lampami, svíčkami a relaxační hudbou... Lépe řečeno s relaxačními zvuky. Pouštím si hodinové nahrávky tekoucí vody, deště a bouřek... A ty mě potom vždycky nutí jít čůrat, hehe.

Právě jsem se z jedné takové procházky na Náplavce vrátila a jelikož říční hotelové lodě v Evropě v tomto období začínají novou sezónu a někteří z mých přátel ze sezóny loňské se už připravují na odjezd, přepadla mě dnes další z mých vzpomínacích nálad. Během svého vlastního pobytu na lodi jsem neměla dost času na to, abych o zážitcích psala aktuálně, po návratu jsem zase měla až moc starostí s tím, jak opět začít fungovat na pevnině a navíc mi bylo kamarádkou vytýkáno, že nejsem schopná mluvit o ničem jiném, než o tom, co všechno se dělo na palubě. Každý rozhovor jsem byla schopná nějakým způsobem stočit k lodi a N. nestačila protáčet oči v sloup. Stala se ze mě parodie na člověka, kterým jsem byla ještě před odjezdem a historkami z pracovního života jsem otravovala všechny kolem sebe. Proto jsem se rozhodla se ani dodatečně ve svém psaní k tomuto období nevracet.

Od návratu ale už uběhl nějaký ten pátek a minulostí na lodi už nežiju. Jen si na ní občas ráda zavzpomínám. A proto si myslím, že nebude žádný prohřešek, když se k ní vrátím i v tomto článku o tom, jak je možné začít milovat nenáviděné.



Alkohol - metla lidstva

2. dubna 2015 v 22:06 | K. |  Myšlenkové návraty
Vždycky jsem patřila mezi hrstku lidí, u kterých všechno přichází tak nějak pomaleji... Pokud tedy nebudeme počítat prsa a menstruaci. Tyhle dvě věci naopak přišly rychleji, než jsem chtěla. Prsa mi začala růst už ve třetím ročníku jako první holce ve třídě a moje vaječníky si pravděpodobně řekly, že aby za "dvojčaty" nezaostávaly, poběží pro další zlatou a tak jsem se menstruace dočkala již jako jedenáctiletý páťák.

Nemůžu si odpustit dodatek o tom, že jsem tyhle dva znaky dospívání nesla velmi těžce. Styděla jsem se za svoje prsa a když mě matka nutila pořídit si první podprsenku, brečela jsem přímo v obchodě, protože až se budeme v šatně převlékat na tělák, všichni uvidí, že ji mám a budu jediná, kdo ji nosí a to je přece úplně trapný, žeo. První den menstruace jsem pro změnu zase byla ze situace tak v šoku, že jsem směla zůstat doma. Matka mě telefonicky omluvila u třídní učitelky.

Následujícího dne jsme zrovna se školou jeli na výlet, jehož cíl si již nepamatuju. Měli jsme se tedy ráno sejít přímo na autobusové zastávce. Přišla jsem na poslední chvíli, většina mých spolužáků již byla seřazena před dveřmi do autobusu, zatímco třídní kontrolovala jejich počet. Hned poté, co jsem ji pozdravila se na mě začala významně a nadšeně usmívat a já měla v ten moment pocit, že snad z kabelky vytáhne rachejtle a na oslavu mých měsíčků započne ohňostroj nebo že odpálí lahev rychlých špuntů a pronese přípitek, případně že minimálně dostanu pochvalu do žákovské knížky. A tak zatímco pančelka málem samou radostí nad tím, že jsem začala snášet vajíčka, div neudělala na zem loužičku, já jen nasadila otrávený výraz, rudá až na zadku jsem sklopila hlavu, nak kterou mi šlehaly hromy a blesky a napochodovala jsem do autobusu s paranoidním pocitem, že o mých červených dnech snad všichni spolužáci vědí a za mými zády se mi určitě posmívají. Ale to jsem se zase dostala k tématu, o kterém jsem dneska psát nechtěla. Původně jsem měla v plánu vám vyprávět o tom, jak vypadal můj první velký střet s alkoholem.

Věková hranice, kdy mládež začíná pít se neustále snižuje. I přesto, že by se podle legislativy neměl člověk napít dřív, jak v osmnácti letech, upřímně neznám snad nikoho, kdo by toto pravidlo skutečně dodržel. Právě už na základce jsem možná tak v sedmé třídě začínala poslouchat o víkendových radovánkách svých spolužáků a na střední to již bylo jakousi pondělní rutinou. Všichni si často povídali o různých druzích alkoholu, smáli se zvracení za autobusovými zastávkami, do květináčů, odpadkových košů či jiných možných i nemožných předmětů a dávali mi na odiv svou širokou alkoholovou slovní zásobu. Oproti nim jsem já vyrůstala v rodině, kde se alkohol nikdy nevyskytoval a pokud se už rodiče dvakrát do roka rozšoupli a koupili si lahvové pivo, kterým zapili nedělní oběd, dalo se to považovat za mejdan.


Plány, cíle, sny

17. února 2015 v 20:05 | K. |  Myšlenkové návraty
Chystám se zveřejnit článek, kterému už nyní předpovídám, že si ho nikdy nikdo nepřečte. Jednak bude velmi dlouhý, jednak bude celý v angličtině. Následující řádky jsem psala kdysi těsně předtím, než se mi podařilo získat první práci a odstěhovat se do pronajaté garsonky. Nyní jsem je náhodou opět objevila. Tématem byly PERSONAL PLANS, GOALS AND DREAMS. V podstatě se mi všechno, co jsem tehdy chtěla, vzápětí splnilo. Poté jsem se o to opět nechala připravit, ale i to se zkrátka stalo z nějakého důvodu.

Pousmála jsem se nad tím, jak zajímavě se věci vyvinuly poté, co jsem toto napsala. A proto jsem se rozhodla, že esej zveřejním. Navíc mi hodně chybí angličtina, protože i přesto, že hlídám tříměsíční holčičku, na kterou mám dovoleno mluvit pouze anglicky, moje komunikace s ní se omezuje pouze na věty typu: "Honey, are you pooping?", "OK, let's put the cream on your little butt", zpívání písniček Eda Sheerana a podobně. Kdo ví, třeba se přece jen najde někdo (i kdyby to měl být jediný člověk), kdo si to rád přečte.

Chyby jsou mi líto, ale zkrátka nejsem rodilý mluvčí, tak se přes to jednoduše přeneste.

To be famous, to live in a big expensive house, to be a great parent, to have a good job... No matter what your dreams are, it's always a important to have them. Why? Because they're a great way to "escape". To escape from the real life, from reality. From the life that is hard to live, from reality that is hard to bear. Bigger or smaller, there is a dreamer within all of us. There's nothing wrong with living with your feets on the ground and your head in the clouds.


O touze pátrat po kořenech

11. února 2015 v 12:57 | K. |  Myšlenkové návraty
"Stejně je zajímavý, jakým způsobem fungujou geny," řekla jsem. Z úst mi vycházela pára rozplývající se v chladném venkovním vzduchu. "To, že mám nějaký asijský předky, je úplně jasný a je to na mně i dost vidět, ale stejně. Nikdy jsem v Asii nebyla, ani jsem nebyla v žádnym dlouhodobym kontaktu s žádnym Asiatem," rozvíjela jsem dál myšlenku kráčejíc s rukama ukrytýma v kapsách do kopce, který nás s kolegyní I. dělil od školky, do které chodíme pracovat. "I tak mě ale asijská kultura šíleně přitahuje."
"To víš, že jo," pronesla chápěvě I. "Ono se říká, že je všechno podmíněný výchovou, ale stejně-"
"Ale to jo," přerušila jsem ji. "Část je výchova a další část jsou geny."
"Dobře, ale řekni mi, vychováš z blondýny černovlásku? Nevychováš," řekla. Vždycky mě úplně uzemní, jak neuvěřitelně moudře a rozumně I. mluví.
"To ne, no," dala jsem jí za pravdu.
"Co blondýna může nanejvýš udělat, je obarvit se na černo. Ale stejně to bude pořád blondýna." Nemělo ani cenu odpovídat. To, že má pravdu věděla I. sama a zcela jasné to bylo i mně...

"Kdybych měla fakt hodně, hodně peněz a chtěla bych si za ně koupit barák - což nechci, ale kdyby - byl by v asijskym stylu... A s velkou japonskou zahradou," zasnila jsem se na chvilku. "Dřevěnej most přes jezírko, fontánka, barevný keře a stromy..."
"Můžeš začít bonsajema. Ty mám v bytě i já."

Po dlouhé době jsem použila myšlenkový návrat jako úvod ke článku. Pročítala jsem si svoje deníky z období zhruba před rokem a natrefila jsem i na zápis, ze kterého pochází tento úryvek. Nadchla jsem se pro něj, protože je velmi aktuální vzhledem k myšlenkám, které mě právě pohlcují, a hned jsem věděla, že udělám něco, co by mě nikdy předtím ani nenapadlo a skutečně zveřejním úryvek z něčeho natolik osobního jako je deník... Ale pozor! Rozhodně si na to nezvykejte!

Jen doufám, I., pokud to čteš, že se nebudeš zlobit, že jsem zveřejnila přepis útržku z našeho rozhovoru. Snad ho vezmeš, stejně jako já, jako příjemné připomenutí něčeho, na cos už úplně zapomněla... A vidíte, přesně kvůli tomu miluju deníčky! Zpět k tématu.



Málem jsem si nechala udělat tetování

7. února 2015 v 14:48 | K. |  Myšlenkové návraty
Tak jo, po minulém článku a potom, co jsem se v uplynulých týdnech chovala vážně pošahaně a výstředně, jsem si řekla, že už s tím končím a zkusím být pro změnu víc pozitivní, přestanu tolik dumat a budu veselá... Dobře, přiznejme si to, jsem, jaká jsem a nic se na tom nezmění jen proto, že jsem si to usmyslela. Ale i přesto. Jsem odhodlaná být pozitivnější při svém sebehodnocení a minimálně tady na Bložínku psát vesele laděné články. Není to nic moc, ale aspoň něco, ne? Ostatně, víte co? Došlo mi, že nemám důvod se pořád tak nenávidět. Uvědomila jsem si, že mám taky dobré vlastnosti a když si je poskládám dohromady, alespoň na nějakou dobu začínám mít i pocit, že jsem v podstatě hrozně fajn. Nasaďte si sluneční brýle, ať vám mé sebevědomí nevypálí zrak, protože:
  • umím si na věci udělat svůj vlastní názor a za ním si stát
  • nebojím se říkat nahlas, co si myslím
  • mám morální zásady a nejednám v rozporu se svým svědomím
  • pokud mám někoho skutečně ráda, dělám všechno proto, aby byl šťastný i kdybych tím měla ublížit sama sobě
  • ano, vážně jsem přesvědčená, že jsem naprosto skvělá a obětavá kamarádka, jakých je málo
  • občas umím lidi nějakým způsobem okouzlit už při prvním střetnutí (a pak mě poznají a je to v kelu, haha), dokonce mi bylo i řečeno, že jsem charismatická, chňá!
  • umím být vtipná
  • jsem upřímná
  • nejsem sobecká
  • mám charakter
Tak. Udělala jsem to. Nehorázně jsem se pochválila a zním teď jako namyšlená koza. A je mi to jedno. Jsem o tom vážně přesvědčená... většinu času. Myslete si o mně co chcete. Jsem prostě úžasná!



Začínám mít vážné obavy, že mi už definitivně přeskočilo

3. února 2015 v 2:20 | K. |  Deník
Nadpis článku mluví za vše... Bacha na věc, jdu si pokecat s klávesnicí sama o sobě! A bude to nejspíš dost dlouhý... A nespisovný... A taky jedna velká spontánnost a improvizace... Protože víte jak... Mám pocity a musim se s nima svěřit... A komu jinýmu vykecat důvěrný věci než tolik důvěryhodnýmu internetu, haha... Kurňa, tohle nemůže dopadnout dobře!

Řekněme si to narovinu - tak docela normální jsem nikdy nebyla a ani nebudu. Ti, kteří mě znají osobně to mohou potvrdit. V mém životě se v podstatě střídají dvě hlavní období. To, ve kterém se za svou pošahanost absolutně nestydím a naopak ji beru jako přednost a pak to, ve kterém nad ní depkařím a s polštářem přitisknutým k hrudi a s rozmazaným makeupem, který by mi záviděl i Joker se smiřuju s tím, že budu jednou se svěrací kazajkou převezena do psychiatrické léčebny... Počkat, to se Jokerovi stalo taky! Muehehe, měla bych začít nosit fialový kvádro, pořádně si rozcuchat vlasy a pak jít celýmu Gothamu otrávit zásoby vody.



Kam dál